Příběh Lukáše Paříka: Jak přetvořit hráče na brankáře za dva měsíce?

Jak ses se dostal k hokeji?
„Díky rodičům. Brácha už hokej hrál, je o tři roky starší, tak zkusili, jestli mě bude také bavit. Chytlo mě to. V pěti letech jsem začal jako obránce v Kralupech a v sedmi jsem přestoupil do Letňan, protože přestoupil i brácha. O sezonu později jsem prodělal během dvou měsíců dva úrazy a tak mě dali do branky.“

Možná nejšťastnější rozhodnutí tvé kariéry, ne?
„Asi jo, byl jsem rád. Odmalička mě to do branky táhlo. Samozřejmě mě také bavilo hrát v poli, ale trenéři se na změně postu dohodli s rodiči a já nebyl proti. Pak už mi to zůstalo. Sice to byl pořádný nezvyk a obrovská změna, ale jak říkám, bavilo mě to. Kdyby ne, šel by vývoj určitě daleko pomaleji, musel jsem se totiž učit úplné základy.

„Pozdní začátek je nevýhodou, ale chytat mě bavilo a právě to mi pomohlo"

Pozdní začátek bývá ale obrovskou nevýhodou.
„Souhlasím. Je rozdíl, když někdo chytá odmalička a když k tomu někdo přijde až ve třetí, čtvrté třídě. Nicméně být brankář mě bavilo a to mi hrozně pomohlo. Měl jsem navíc skvělé trenéry. S tátou jsem pak trénoval mimo led, buď ráno, nebo večer jsme chodili na ovál a dělali práci navíc. Nesmím zároveň opomenout ani mámu, která kvůli mně vstávala každé ráno, vozila mě na tréninky a starala se i o svačiny.“

Role rodičů je vždy velmi důležitá, že?
„Byla klíčová. Určitě bych nebyl tam, kde jsem. Táta navíc až doteď jezdí téměř na každý zápas.“

Měl jsi hned vlastní výstroj?
„Ne, ta přišla až o dvě sezony později. Výstroj jsem si vyměnil s gólmanem, který chtěl jít ve stejnou dobu zase do pole. Chytal jsem s ní následně ještě rok a půl, výhodou bylo, že nestála peníze.“

Kolik výstroj v průměru stojí?
„Úplně profi kolem 250 tisíc. Ta pro juniory, druhořadová, se pohybuje kolem 150 tisíc. Největší peníze stojí betony. Když má gólman peníze, nechá se přeměřit a výstroj mu udělají přímo na míru, sedne mu jako ušitá. Co se týče helmy, každý brankář má jiný tvar hlavy, takže to je hlavně o zkoušení. Někdy může trvat x týdnů, než najdete takovou, která sedí.“

Poměrně rychle jsi vyrostl v hvězdu Letňan. Jak jsi zájem větších klubů v nízkém věku pociťoval?
„První známky zájmu klubů přišly v osmé třídě, ale nějak jsem se tím nezabýval. Hrál jsem si svůj hokej a soustředil jsem se na to, co by mohlo být další sezonu. O přestupu jsem se rozhodl až jako druhoročák v mladším dorostu, cítil jsem, že přišel čas na změnu a vybral jsem si Liberec.“

Jsi u Bílých Tygrů spokojený?
„Určitě. Liberec má jedno z nejlepších zázemí v Česku. V klubu pracují kvalitní trenéři, kteří se maximálně starají o rozvoj hráčů. Trenéři, videorozbory, příprava – vše je na prvotřídní úrovni. Jsem maximálně spokojený. Podle mě je Liberec klub s nejlepším zázemím v republice. První sezonu jsem si sice trochu vyžral, když jsem nepodával výkony, na které jsem byl zvyklý, ale během aktuálního ročníku se to zlomilo. Stal se přesný opak a je to neskutečné.“

Rychle jsi vyrostl. V 17 letech měříte 193 centimetrů, je to výhoda?
„U gólmana rozhodují centimetry a u samotného chytání pak milimetry. Hodně jsem vyrostl v mladším dorostu a jsem za svou výšku vděčný. Nicméně ještě bych chtěl určitě vyrůst, výška u gólmana totiž rozhoduje.“

Menší gólmani mají ale trochu výhodu v pohyblivosti, ne?
„Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Menší bych být nechtěl, jsem se svou výškou maximálně spokojen. Kolem 190 centimetrů je ideální výška pro gólmana, jste stále pohyblivý a pružný. Gólman se dvěma metry se zase hůř skládá do rozkleku, ale vše má své výhody a nevýhody.“

„Na staďáku trávím celý den. V posilovně jedu jeden trénink, pauzu mám maximálně na oběd"

Jak vypadá tvůj klasický den?
„Dělám školu dálkově, takže pokud netrénuji s Benátkami, mám volno. V posilovně jsem si vytvořil jeden trénink, který jedu pořád dokola. Mám tam hodně věci na rychlost, protože ji potřebuji, a také cvičení s reakčními míčky. Pak často jezdím na kole. Na staďáku trávním v podstatě celý den, akorát si odskočím na oběd a odcházím večer.“

Líbí se ti město?
„Pocházím z Neratovic, rozdíl je hodně velký. Upřímně příliš času nemám, takže jsem úplně celé město neviděl, ale Liberec se mi líbí. A Ještěd jsem viděl až před necelým měsícem (směje se).“

Na čem musíš ještě zapracovat?
„Myslím, že jsem hodně zrychlil, ale pořád to není ideální. Můžu mít také lepší dohrávání, občas mi přijde, že jsem rozlítaný. Kdybych byl kompaktnější, tak dostanu ještě méně gólů. Naopak si troufám říct, že dokážu dobře číst hru a to i když třeba soupeři jedou 2 na 0. Mám také rád hraní hokejkou, čímž se snažím klukům pomoct. Možná ale až moc riskuju, jiný gólman by asi k některým situacím nevyjel. Kdybych udělal minimální chybu, může z toho být gól. Občas mi to trenéři říkají, moc si to při hře neuvědomuju, ale budu se na tom snažit pracovat.“

Jak je to u gólmana s psychikou?
„U brankáře tvoří podle mě 50 procent výkonu hlava. Pokud gólman není psychicky odolný a v těžkých situacích „rupne“, je to v háji. Neříkám, že u hráčů je tomu jinak, ale psychika tvoří podle mě menší procento. Gólman může být natrénovaný, jak chce, ale pokud nemá v pořádku hlavu, selže.“

Také se o brankářích říká, že jsou takový svůj vlastní druh.
„Jo, mám to taky tak (směje se). V kabině nosím většinou sluchátka, věnuju se vlastnímu světu. Je to potřeba, snažím se koncentrovat na každý trénink. V zápase využívám věci z tréninku, takže se chovám na tréninku, jako kdybych hrál utkání.“

Co nervozita. Máš ji?
„Snažím se vždy připravit stoprocentně na zápas, občas ale samozřejmě cítím, že jsem nervózní. Většinou nervozita opadne se začátkem zápasu. Nyní ve Vsetíně s Benátkami ale přetrvávala až do první branky.“

„Každou část výstroje si navlékám přesně v daný část. Taky mám talismany, bez kterých by mi na ledě něco chybělo"

Jak vypadá tvůj denní rituál?
„Vše začíná už ráno. Jde o to, v kolik vstávám, v kolik přicházím na zimák a navíc si ještě večer před zápasem balím na pokoji hokejky. Poté si jedu svojí individuální rozcvičku a začínám se oblékat, pokaždé přesně ve stejný čas. Každou část výstroje si nandávám v daný čas. U sebe mám ještě talismany: králíčka a křížek na krku i zezadu na helmě. Není to tak, že bych se bez nich cítil na ledě hrozně, ale věděl bych, že mi něco chybí.“

Co kariérní cíle?
„Jsou tři. První a nejbližší je v juniorce. Určitě bych se chtěl s týmem pokusit o finále, na to navazuje o měsíc později mistrovství světa do osmnácti let, kam bych se chtěl dostat. A na konci června se následně koná draft, což je primární cíl sezony. Nějaké zprávy mám, ale rozhodnuto bude až po MS.“

Jak vnímáš reprezentaci?
„Beru ji jako velkou poctu. Reprezentovat vlastní zemi v něčem, co miluji, je ocenění a odměna za tvrdou práci, kterou provádíme.“

A co vzdělání? Máš nějaké cíle i na této úrovni?
„Určitě bych chtěl mít minimálně maturitu. Stát se může všechno, nějaké zranění klidně může ukončit kariéru. Kdyby nevyšel hokej, šel bych na FTVS.“