Prezident Petr Syrovátko: Tento zápas je zároveň přihlášením se k historii

Dnešní zápas s Plzní, poslední domácí v základní části, je shodou okolností čtyřstým během působení Liberce mezi českou elitou. Utkání odehrajeme v historických dresech HC Stadion ze 70. let, což byla doba, kdy se v Liberci poprvé pokukovalo po nejvyšší soutěži. Nicméně v první řadě bude toto utkání vzdáním holdu Ctiboru Jechovi, který v minulém týdnu oslavil významné životní jubileum – 60 let. Prakticky celá jeho hokejová kariéra je spjata s Libercem. Jeho působení u hokeje považuji za dominantní a charakteristické pro celý jeho život – v samotném začátku na bázi sportovní, poté trenérské a manažerské. Za více jak 40 let práce zde mu patří veliký dík a ten činíme právě u příležitosti tohoto zápasu. Na začátku utkání vyvěsíme dres Ctibora Jecha na čestné místo ke stropu Tipsport areny a symbolicky tak vyřadíme dres s číslem 7, který nosil během hráčské kariéry, z užívání.

Tento zápas je zároveň přihlášením se k historii. Přestože jsme ji do této chvíle tak nevyzvedávali, patří k neodmyslitelné součásti našeho klubu. Berme tedy tento zápas jako start a začátek této tradice. V bulletinu i na ochozech haly naleznete určité první základy jakési ucelené historie. Budeme však samozřejmě velmi rádi, pokud pomocí vás fanoušků, získáme jakékoliv další podněty týkající se tohoto tématu. Je třeba udělat oficiální začátek a říci si: toto je naše minulost, toto hráči, kteří pokládali základ našeho stávajícího stavu, podíleli se na vytváření fanouškovské obce a vytvářeli podmínky pro mladé již před 20 až 30 lety.

Jak jste již zmínil, GM Ctibor Jech oslavil v minulém týdnu šedesátiny. Jak vzpomínáte na jeho liberecké působení?

Ctibor Jech přišel do Liberce někdy v letech 1967-68, což byla doba, kdy jsem se narodil. Když jsem začal chodit na hokej, on byl ten, na kterého jsme se chodili koukat. Byl to on, kdo táhnul garnituru 70. let, kdy se tu hrál asi nejlepší hokej během působení v nižších soutěžích. Dodnes vzpomínám na vyprodanou Svijanskou arénu, když přijela Plzeň, která tehdy sestoupila z nejvyšší soutěže. Tehdy za ní hráli reprezentanti Ebermann a Kajkl a my jsme je i přesto dokázali porazit. Myslím, že ty báječné zápasy ve Svijanské aréně se spousty mých vrstevníků dotkly, a že se tak objevila řada jmen, například Petr Nedvěd, Leo Gudas, kteří se dostali až do reprezentace. Dále to byl Honza Ludwig, který to dotáhl daleko nejen v českém, ale i světovém hokeji.

Tehdy se v Liberci poprvé uvažovalo o nejvyšší soutěži. Ale jak to tehdy bývalo… Každý klub měl svůj mateřský podnik a komunisti ho nějak řídili a regulovali. V Liberci to byly tenkrát Pozemní stavby, které byly řízeny centrálně z Ústí nad Labem. Nebyla tam tehdy ta vůle, aby Liberec přeskočil upřednostňované krajské Ústí, to nepřipadalo v úvahu. Je to jedna z těch historických „rozepří“ mezi Ústím a Libercem. Po roce 1989 nastal rozpad národních podniků, v našem případě již zmíněných Pozemních staveb, které platily hráče a hokej jako takový de facto sponzorovali. Začal strach o celý komplex sportovního stadionu. Byla to doba, kdy se zrovna dokončilo zastřešení malé ledové plochy. V tu chvíli tu skomírající hokej drželi Jarda Kasík, Bóra Jech a Franta Vozka.

Tehdy liberecký hokej prodělal prakticky klinickou smrt, tato trojice ho však vytáhla z nejhoršího. Franta Vozka měl spoustu chuti a elánu. Navíc díky tomu, že byl ochoten „vrazit“ do toho své těžce vydělané peníze, se hokej v Liberci podařilo zestabilizovat. Jarda Kasík byl tehdy v dvojroli kouče střídavě áčka a juniorů, to samé Bóra Jech. Ten střídavě trénoval dorost, juniory, poté si s Kasíkem vzali dva nejkritičtější ročníky mládeže, kde byl akutní nedostatek dětí. Teď již víme, že z této generace „vypiplali“ bratry Pabišky, Višuru, Dernera, Boru Jecha mladšího, Holuba… To jsou kluci, kteří jsou dnes v kádru „A“ a oni jim tehdy dali ty začátky.

V roce 1994 se Vaše cesta znovu protnula s cestou Ctibora Jecha, tehdy již funkcionáře…

Liberecký hokej jsem po skončení své hráčské kariéry přestal prakticky sledovat. Znovuobnovení mého vztahu nastalo v roce 1992-93, kdy jsme na stavebním trhu již začali hrát jako Syner nějakou roli. Byla to tehdy prakticky náhoda, byl jsem osloven žádostí o spolupráci, kterou jsme jako firma přijali. Nejprve jsme ho podporovali cestou sponzoringu. Sám jsem si ale říkal, má-li to mít nějakou cestu-směr, musí se to dělat organizovaně. Nechtěl jsem jen dávat pasivně peníze, chtěl jsem se aktivně podílet na chodu klubu. Cítil jsem, že bych mohl mít sílu pomoci a říkal jsem si, že to může mít další efekt pro město Liberec a tím pádem i pro firmu. Se souhlasem společníka jsme tak v roce 1994 vstoupili do hokeje. Klub jsme nejdříve stabilizovali ve II. lize a dali si ambiciózní cíl postoupit do první ligy, což se nám povedlo hned v prvním roce. Postupně jsme dosáhli prvních úspěchů – myslím zejména 2. místo v sezóně 1997/98 a účast ve finále play-off 1. ligy v ročníku 2000/01.

Časem nám přišla první liga málo, platilo to tradiční, že s jídlem roste chuť. A tak jsme hledali cesty jak dál, jak posunout tohle báječný město mezi hokejovou elitu. Hledali jsme cesty jak to ufinancovat, jak sehnat někdy v budoucnu 50 miliónů na extraligu. Tehdy vznikal nápad celého komplexu, podobného jako mají týmy ve světě. A zase byla tím hnacím motorem trojice Kasík-Vozka-Jech…

Ctibor Jech po postupu do extraligy zaujal pozici generálního manažera a ve spolupráci s Vámi budoval tým, který během sedmi let v extralize dvakrát vyhrál základní část a získal dvě bronzové medaile.

Dnes, když hrajeme 400. zápas v extralize již víme, že jsme jako klub odvedli kus práce. V dlouhodobé tabulce základní části jsme v tuto chvíli na čtvrtém místě a patří mezi nejúspěšnější celky v republice. I díky pochopení města a jeho zastupitelů, kteří tehdy odsouhlasili výstavbu haly, dnes liberecký hokej propaguje město, představuje určitou značku a kvalitu. Bílí Tygři jsou dnes jedním z charakteristických znaků Liberce. Tipsport arena je důstojným zázemím pro hokej, ale i jiné akce. Je vzorem pro další města, která uvažují o stavbě podobných areálů. Ctibor Jech byl u klíčových rozhodnutí libereckého hokeje a i díky jeho práci jsme tam, kde jsme. Za to mu patří velký dík.