Mládežnický hokej

Jiří Bermann: Strašně mě těší názory, že to v Liberci děláme v porovnání s nejlepšími zeměmi stejně, ne-li lépe

Liberec - Manažer tygří mládeže Jiří Bermann se v obsáhlém rozhovoru rozpovídal o chodu i filozofii celé Tělovýchovné jednoty. Jedním z témat byla i vnitřní motivace mladých hráčů. "Trošičku se bojím, že v tom máme problém. Sedmnáctiletému klukovi už nic nepřikážete. Buď udělá jen to, co musí, nebo má psychické nastavení takové, že prostě chce být nejlepší," připouští.

Máme za sebou další sezónu, i když zkrácenou. Byla z pohledu Tělovýchovné jednoty úspěšná?
Na slovo "úspěšná" vlastně úplně nedokážu odpovědět. Až po juniory se úspěch nedá měřit pořadím v tabulce. Vidím v tom ročníku hromadu kladných věcí. Například u nejmenších dětí, kde jsme se rozhodli co nejvíce rodičů přesvědčit o tom, že je důležitý pohyb obecně a ne pouze specializovaný sport. Mám pocit, že jsme v tomto pokročili. A stačí, že jen tatínek se synem někam jde a hýbají se. Po debatách s vedoucím základy Danem Stehnem cítím, že rodiče prvňáků a druháků pomalu přestávají brát hokej jako to jediné náboženství, kterému by se jejich ratolesti měly věnovat. Mám také velkou radost, když na trénincích žáků vidím jejich emoční vztah k hokeji a jak je to u nás v klubu s trenéry baví.

S touto atmosférou hodně souvisí i snaha zlepšit chování na zimních stadionech, čemuž jste se i v průběhu sezóny hodně věnovali, že?
Přesně tak. Myslím si, že naši hráči, rodiče i trenéři si v tomto ohledu vedou velmi dobře. Mám pocit, že i rodiče cítí, že nechtějí, aby na jejich děti někdo křičel. Mnoho jich už vidělo, jak vypadá hokej v nejcivilizovanějších zemích a chtěli by to podobně i tady. Nedávno jsem se v hodnocení jednoho trenéra dočetl, že zimní stadiony jsou jedna z mála míst, kde mohou dospělí beztrestně hulákat na děti. Jsem vděčný, že zrovna v Liberci se to obrací k lepšímu a děkuji rodičům, že náš postoj vnímají.

Jak jste této zlepšující se tendence dosáhli?
Na trenérských schůzích si vždycky zdůrazňujeme, že když zápasy z hlediska chování proběhnou v pořádku, je třeba poskytnout zpětnou vazbu a například prostřednictvím klubových informačních kanálů za to poděkovat. Samozřejmě, hokej je hra emocí a občas se někdo neudrží. V momentu, kdy se stane nějaký exces, naši trenéři o tom obvykle s rodiči mluví. Loni mě při extraligovém play-off nadchlo, že se na kostce vysílal klip třech mladých hráčů, kteří říkali, co se na hokeji naučili za slova. Reklama byla velmi vtipně natočená a všem se líbila. Řekl bych, že se nám taková komunikace vcelku daří. Platí to i o zápasech áčka. Když se tam sprostě skanduje, většinou se ozve hlasatel, protože tohle nejsme my, Tygři. Tohle všechno je komunikace s dospělými, kterou si neustále připomínáme, co bychom pro naše děti chtěli.

"Chceme, aby děti měly čas i na jiné sporty a aktivity s rodiči"

Pojďme se ještě vrátit k důležitosti sportovní všestrannosti. Vidíme, že třeba prvňáci a druháci mají turnaje, kde si kromě hokeje zahrají také například fotbal. Funguje to tak celoplošně po celé České republice?
Český svaz ledního hokeje nařizuje takzvaná vícesportovní odpoledne, což je dobře. Na jedno místo se sjedou například tři kluby a kromě hokeje si zahrají třeba další dva kolektivní sporty. Hráče to motivuje k tomu, že se chtějí i v ostatních sportech zlepšovat, čímž pak zvyšují svoji sportovní vybavenost. Děje se to v rámci celé republiky. My jsme už před sezónou přistoupili k ubrání počtu tréninkových jednotek na ledě, místo pěti od třetí třídy už máme jen čtyři, dali jsme tam ještě nějaké dobrovolné. Chceme, aby měly děti více času ať už na jiné sporty, tak na aktivity s rodiči.

Často se mluví o tom, že zapálení pro hokej není u většiny mladých hráčů až takové, jaké by bylo potřeba. Před uplynulým ročníkem jste například zavedli ocenění pro Pracanta měsíce, což je poté i veřejně publikováno na klubových kanálech. Je to jeden z dílků celkové mozaiky, jak se snažíte své svěřence i po mentální stránce stále popohánět vpřed?
Pracant měsíce je právě jeden z nástrojů, jak kluky motivovat, aby na sobě ještě víc pracovali. Věřím, že když tuto cenu někdo získá, skutečně ho to nakopne. Na druhou stranu jsem přečetl hromadu knížek o vnitřní motivaci sportovce a trošičku se bojím, že v tom máme problém. Například Alex Ferguson, bývalý slavný trenér fotbalového Manchesteru United, se svěřil, že musel své hvězdné hráče doslova vyhánět ze hřiště a starat se spíš, aby toho neměli moc, ne málo. U spousty našich hráčů, které jsem třeba sám trénoval ve třetí třídě a teď je vídám v juniorce, se psychické nastavení a touha být lepší s přibývajícím věkem zhoršily. To je ten obrovský problém, kterému prostě nemůžete věřit, pokud nemáte praktickou zkušenost. Často se stane, že hráč pracuje navíc, ale trenérovi se hned lepší nezdá. A místo toho, aby v tom ten hráč pokračoval a vypracoval se, zlomí ho to. Pamatuji si na otázku, kterou mi jednou položil Honza Ludvig: Ty znáš trenéra, který by nestavěl hráče, jenž mu umí vyhrát zápas? My jako kouči hledáme cesty k lepšímu psychickému nastavení hráčů. Aby věděli, že to dělají pro sebe a že když na sobě budou tvrdě pracovat, může se jim to jednou vrátit.

Není to zároveň malinko boj s přírodou? Přece jenom se stoupajícím věkem přibývají i jiné starosti a zájmy a pro hokej už si řada hráčů nedokáže najít tolik místa, jako doposud...
Potkal jsem tady hromadu hráčů, kteří dnes hrají extraligu. A nevyhořeli, protože v tom byli hodně úspěšní. Pak je druhá, o něco méně úspěšná kategorie a my říkáme, že vyhoří. No, vyhoří... Já nepotřebuji, aby na sobě malé dítě dřelo navíc s kondičním trenérem. Potřebuji, aby mělo takové psychické nastavení, že si vezme míč, nebo si jde hrát s hokejkou a tenisákem. Zkrátka, aby mělo nastavení ke sportu a chtělo se neustále zlepšovat. Malé děti motivujete velmi snadno, když tak jim to prostě přikážete. A malé dítě nebude odmlouvat. To je ovšem extrémně dočasné. Pak okolo dorostu a juniorky nacházíte hráče, kteří na sobě vždy makali, protože museli. Teď už ale nemusí, sedmnáctiletému klukovi nic nepřikážete. Buď udělá jen to, co musí, nebo má psychické nastavení takové, že chce prostě být nejlepší. To je věc, kterou třeba Radek Duda nemůže pochopit - na kolik vnitřně nemotivovaných svěřenců naráží.

Právě spolupráce s Radkem Dudou je velice zajímavá. Můžete ji nějak více přiblížit?
Je to borec, který vyhrál extraligu a působil v Benátkách, kde měl mimo jiné za úkol rozvíjet naše mladé hráče. Je to profík, který na sobě neustále maká a přidává si. A tenhle profesionální přístup měli naši mladí hráči možnost pozorovat. Jsem hrozně rád, že kluci mohli vyrůstat vedle takové persony, která má za sebou výsledky, úspěšnou kariéru a ještě jim všechno může sám ukázat na ledě. Měli obrovské štěstí!

Říkal jste, že až po juniorku se úspěch či neúspěch sezóny vlastně nedá hodnotit výsledky. Avšak dvacítka letos nepostoupila do play-off. Není to kaňka na celém roce?
Zakončení juniorky je jednoznačně neúspěch, nebudeme si nic nalhávat. Je jedno, že se play-off nakonec stejně nehrálo, jsme z toho smutní. Pro klub, jako jsme my, je absence ve vyřazovacích bojích ostuda. Všichni, včetně mě, z toho musíme hledat ponaučení. Velkou chybu vidím na sobě, protože jsme na začátku sezóny neutvořili širší kádr. Trénovalo se více individuálně, hromada dorostenců trénovala v juniorce. Bohužel se nám letos nepovedlo mít dva stabilní kádry - U17 a U20. To je problém. Je to pro mě zdvižený prst, že do další sezóny musíme jít s vyšším počtem hráčů. A není to znamení nedůvěry v ty, kteří tu jsou. Musíte být schopni reagovat na zranění, odchody, posuny. V průběhu rozjeté sezóny už je na to u mládeže pozdě. Není to jen o klucích, ale i o mně. Myslel jsem si, že jsem poskládal početné týmy, ovšem pak jsem zjistil, že to tak úplně není.

A co žákovské kategorie?
Co se sportovních tříd týče, jsme spokojeni. Máme tam mnoho dětí, které jsou dovednostně vybavené a šikovné. Obrovskou roli tam hraje biologický věk. Trenér by měl mít vždycky trošku křišťálovou kouli a snažit se vidět do budoucna, což nás vždy nejvíc učil Honza Ludvig. U řady hráčů zatím ty možnosti nejsou tolik vidět, protože jsou ještě fyzicky slabí. Vím, že loňští osmáci a letošní deváťáci nepostoupili na mistrovství České republiky (byť se letos nahrálo), ale zároveň vím, že je ten výběr strašně silný do budoucna. Ti kluci jenom potřebují čas, protože biologicky to prostě nejsou deváťáci, což je v hokeji strašně znát.

"Kdo není postaršený, nemá na velký hokej? To není pravda!"

V dorostu i v juniorce se během sezóny protočilo velké množství mladších hráčů. Panuje s tím spokojenost?
Jsme za to rádi. Čím dál víc lidí má ale pocit, že kdo není postaršený, je špatný. Tak to ale vůbec není! Hodně to souvisí právě se dříve zmiňovaným biologickým věkem. Navíc, když hráče postaršujete, měl by mít podobnou roli i v té vyšší kategorii. Takže když v dorostu dává góly a v juniorce ne, měl by jít po nějaké chvíli zase dolů, aby v tom pokračoval. To je naše filozofie. Chtěl bych se důrazně ohradit proti názorům, že kdo není postaršený, nemá na velký hokej. Není to pravda.

Také letos dostalo mnoho mladých Tygrů příležitosti v prvoligových Benátkách. Už dříve jste se vyjadřoval ve smyslu, že právě ony jsou vlastně s trochou nadsázky nejstarší liberecká mládežnická kategorie. Co říkáte na to, jak si tam naši hráči vedli?
My Valdemara Jiruše, hlavního kouče Benátek, zveme i na trenérské schůze mládeže, protože tam stejně z třetiny až z poloviny řešíme juniory. Benátky nám samozřejmě nesmírně pomáhají v rozvoji hráčů. Když junior trénuje mezi chlapy, velice ho to rozvíjí. Mám radost, když pak na MS U20 vidím pět Tygrů, i když Matěj Pekař odešel už v deváté třídě. Na tom mají Benátky obrovskou zásluhu. Teď už samozřejmě musíme hledat zase mladší ročníky, které nám tyto hráče nahradí.

Nemrzí vás na druhou stranu trošku, že z Tygrů, kteří reprezentovali na posledním MS dvacítek, už v Liberci zůstal pouze Jan Šír? Nechtěli byste si tyto skutečně nadstandardní hráče přece jenom udržet v klubovém procesu déle?
Určitě bychom byli rádi... Hodně mě mrzí, když nám hráči v mladém věku odcházejí třeba do Finska. Samozřejmě, když jdou do zámoří a hrají tam nejlepší juniorskou soutěž na světě, nemůžeme tomu moc čelit. Snad jen tak, že ty hráče posunete do vyšších kategoriích u nás. Pak se mají o čem rozhodovat. Problém je však v tom, že my nechceme hráče jen uměle postaršovat, aby nám zůstali. Když jsme přesvědčeni o tom, že někoho chceme dosadit o kategorii dál, uděláme to. Opravdu, zámoří můžeme konkurovat těžko. Kluci si to tam jdou vyzkoušet a buď se nám vrátí, nebo tam udělají kariéry.

Letos bude pauza mezi sezónami vinou koronavirové epidemie o poznání delší, než obvykle. Už od necelé poloviny března nelze pohromadě trénovat, ledové plochy jsou rozpuštěné. Nedávno jsme například ve spolupráci s kondičním trenérem Tomášem Krámským vydali série tréninků, které mohou hráči zvládat u sebe doma. Stejně je ale současná situace komplikace, že?
Rozhodně, avšak má to celá republika stejné. Jsem strašně rád, jak pracovitého máme kondičního trenéra. Náš klub k pauze vždycky přistupoval tak, že kluci po sezóně měli tři nebo čtyři týdny volno, aby si od hokeje trošku odpočinuli. To volno mají teď a plánujeme začít letní přípravu dříve. Ale kdy to nakonec bude, zatím nevíme. Snažíme se hráče udržovat v tom, aby aspoň něco dělali a zhruba od půlky dubna najedeme na individuální letní přípravu. Kondiční trenér bude hráčům dělat plány tak, aby to zvládli sami. Kluci hlavně musejí být zodpovědní sami k sobě. Je mi líto hlavně menších dětí, které přicházejí o hry. U dorostenců a juniorů je mi jasné, že jakmile současná situace skončí, kondiční trenér je změří a postaví na váhu. Toho se trošku bojím, protože nejsem úplně přesvědčený, že k sobě mají takový přístup, jaký by byl optimální.

Kouč juniorky Milan Plodek se nedávno svěřil, že si řada hráčů naplno neváží možností, které tu mají. Nemohla by pro ně současná těžká situace, v rámci které budou nějakou dobu bez zápasů i týmových tréninků, posloužit jako takový mentální restart?
Myslím, že ne. Asi se sem budou víc těšit, protože se dlouho neviděli, nicméně to, jaké prostředí jim tady náš klub vytvořil, neocení, dokud nepůjdou na chvíli trénovat někam jinam. Když se bavím s hráči, kteří odsud odešli, přesně v tomhle smyslu se vyjadřují. S trochou nadsázky to je, jako když máte od osmnácti super auto. Neoceníte ho. Ale když máš nejprve horší a až později si pořídíš skvělé, oceníš ho úplně jinak.

"Počty hráčů v nejlepších hokejových zemích jsou někde jinde"

Také v letošním roce absolvovali trenéři Tělovýchovné jednoty několik zajímavých stáží v zahraničí a zdálo se, že si vždy přivezli řadu cenných poznatků. Je to cesta, kterou se chcete vydávat i do budoucna?
Vždycky, když vyjedete ven, nějak vás to posune. Stejně, jako když jezdí trenéři na stáže k nám. Posouvá vás i to, když vidíte, že to ve Švédsku dělají víceméně stejně jako tady. I kdyby vám stáž měla dát jen jednu novou myšlenku, je výborná. Neustále se musíme koukat po hokejově vyspělých zemích. Podle mého názoru je ale největší rozdíl v konkurenci. Kolikrát cítím, že když se bavíme s hráči, kteří by mohli přijít do Liberce, právě konkurence se bojí. Jenže když to porovnám s konkurencí v některých jiných zemích, nedá se to vůbec porovnávat!

Upřímně, lze vůbec vozit pravidelně medaile z velkých turnajů? Když porovnáme, kolik registrovaných hokejistů má Česko ve srovnání se severskými zeměmi, o zámoří nemluvě, ten hendikep je nepřehlédnutelný.
Když pozoruji ty úplně nejmladší, jejich počty přibývají. Většina klubů v České republice má v přípravce víc dětí, než tomu bylo třeba před deseti lety. Stále je to ale tak, že když jsem byl na stáži ve finském Espoo Blues, říkali mi, že se jim jednou nepovedl nábor a měli do základny jen 200 dětí. Prý se s tím nejde dělat hokej a potřebují jich 300. U nás je 300 celá Tělovýchovná jednota... Na druhou stranu těch hokejistů v okolních zemích vždycky bylo víc, než tady. Před několika lety jsem byl například ve švédském Färjestadu, což je podobné město jako Liberec, a měli tam tři páté třídy a dvě sedmé třídy. Počty hráčů v nejlepších zemích jsou úplně jinde a každý, kdo byl na stáži, to vidí. Strašně mě těší, že ať Honza Ludvig, který procestoval svět, tak i spousta dalších trenérů nám řekne, že to v Liberci děláme stejně, ne-li lépe.

Stoupající zájem o hokej určitě podporují i svazové akce, jako například Týden hokeje. Dá se předpokládat, že se bude číslo mladých hokejistů zvyšovat i nadále?
Svazové akce jsou velmi přínosné, děti lákají na stadiony. Svaz v každém klubu zřizuje trenéra, který je za nábor zodpovědný a má prostor se tomu věnovat. To je jednoznačně pozitivní a jde to za svazem. Myslím si, že v tomto směru dělá dobré kroky.

Související

Naši partneři

Generální partner
Generální partner