V šestnácti řídí zápasy. Naučil jsem se vulgární fanoušky nevnímat, říká Ondřej Krátký

Jak ses už v takhle mladém věku k pískání dostal?
Vždycky mě bavilo rozhodčí sledovat a zároveň mě lákalo vidět hokej i z jejich pohledu, nejen jako hráč. Když jsem skončil v Liberci, protože tu byli lepší hokejisté, zkusil jsem jít pískat.

Co jsi musel udělat, aby ses stal rozhodčím?
Nejprve bylo třeba jít na seminář, kde jsem musel udělat zkoušky. Ty potom proběhly také na ledě.

V některých ohledech je práce rozhodčího trošku nevděčná, diváci je často nemusejí. Neodrazovalo tě to?
To ani ne, v každém zápase se snažím fanoušky nevnímat a soustředit se pouze na hru. Bral jsem to tak i jako hráč.

Hokej za Frýdlant stále aktivně hraješ. Stane se ti, že tě někdy namíchne nějaké rozhodnutí sudích?
Jo, docela často. (úsměv) Ale beru to i z pohledu rozhodčích, nějaké situace zkrátka nejsou jednoduché na vyhodnocení. Není to tak, že bych na ně řval, nebo byl nějak agresivní.

Hádám, že nadávky, zejména z tribun, by si rozhodčí neměli brát moc k tělu...
Když diváci vulgárně nadávají přímo na moji osobu, tak si to neberu nijak osobně. Soustředím se pouze na hokej.

Je při zápase mládeže větší tlak na hráče, nebo na rozhodčí?
Určitě na sudí. Ve vteřině musejí posoudit zákroky tak, aby jejich rozhodnutí byla správná a v souladu s pravidly.

Jaké to je, když pískáš utkání deváťáků, kteří jsou jen o trochu mladší než ty? Probíhají nějaké vtípky?
Dobře ty kluky znám, trénoval jsem s nimi. Povídáme si spolu a umíme se i zasmát.

Jak vypadají tvé rozhodcovské plány?
Chtěl bych se dostat tak daleko, jak jen to bude možné. Byl bych moc rád, kdybych někdy dostal příležitost zkusit si extraligu.

Manažer tygří mládeže Jiří Bermann o atmosféře na mládežnických zápasech:

"Když vidím český mládežnický hokej, těší mě, že kultura v Liberci je lepší než na většině současných stadionů. Současně však rozhodně není ideální. Domnívám se, že pokud o tom nebudeme mluvit, nikam se to neposune. V civilizovaných hokejových zemích neexistuje, aby rodiče sprostě řvali na rozhodčí, nebo kohokoliv jiného. Naše děti v České republice vyrůstají v nepřátelské atmosféře plné řevu a sprostých slov.

Liberečtí trenéři (ale i většina ostatních trenérů) už od takových projevů dávno upustili, ale u rodičů to zůstává. Nepřijde mi v pořádku, aby na zápase deváté třídy létala jedna vulgarita za druhou. Každý rodič by si měl uvědomit, že ve změti těchto sprostých slov vyrůstá jeho dítě. To vidím jako katastrofu. Říkáme, že českému hokeji v dovednostech ujíždí vlak, avšak mám vlastní zkušenosti, že co se týče kultury na stadionech, tak v tomto ohledu nám už vlak dávno ujel.

My si jako organizace uvědomujeme, že nevychováváme jen hokejisty. V momentu, kdy se někdo v hokejové dráze neprosadí, nicméně hokej má tak rád, že na něj nezanevře a začne třeba pískat, mám obrovskou radost.“