Birner slibuje emoce: Rád na soupeře křičím, přiznává posila

I proto si s parťákem Michalem Řepíkem zamluvil pár ledů v pražských Letňanech a obvolal partu kamarádů na hokej. „Čím víc se ta sezona blíží, tím dřív chcete bruslit,“ vysvětluje 29letý Birner. Stačí ho sledovat pár minut, abyste tu jeho soutěživost pochopili. Bouchne si do ledu, zakřičí. Neustále chce dát gól, i když vlastně o nic nejde. „Zakřičím si často, to určitě jo,“ přiznává s úsměvem.

Proč? Pomáhá vám to?
Přesně tak. Ale nekřičím na spoluhráče, jako spíš na protihráče – jen aby v tom bylo jasno. Člověk by se měl udržet v takovém tom stavu, v angličtině se to řekne flow. Prostě když přijdete a jen tak odehrajete zápas, za chvíli o tom nemusíte vědět. Když ale plný emocí nemůžete po utkání usnout, pak je to pro mě správně. Takhle by to mělo být.

Michal Birner

Takže se máme v sezoně těšit na různé provokace a strkanice, abyste tým vyhecoval?
Netvrdím, že přímo vyhecoval, ale když se nedaří, tým je občas potřeba nějakou šarvátkou strhnout. Snažím se být příkladem hlavně svou prací než slovy a soustředit se na svůj výkon, ale přiznávám, že emoce ke mně patří.

Co takhle na soupeře pokřikujete?
(usměje se) Všechno možné. Různé věci.

A vrací se vám to na ledě?
Jako jestli pak po mně hráči jdou? Jo. A takhle to taky chci. Chci, aby na mně byly fauly, snažím se týmu pomáhat i tímhle stylem. Nejhezčí odměnou pak je, když je na vás faul a my proměníme přesilovku. To mě ještě víc nabíjí.

Jenže také musíte být na ledě víc ve střehu, že?
Ale mně maximálně ulítne nějaké to slovo, nejsem zákeřný hráč. Je to můj styl odjakživa a rozhodně na tom nechci a nebudu nic měnit. Pamatuju si na minulou sezonu ve Finsku: za tým SaiPa Lappeenranta hrál jeden Kanaďan, se kterým jsme do sebe šli od prvního střídání každého zápasu. Ale bylo to všechno férové, hráli jsme čistě a něco si k tomu i řekli. On je super hokejista, oba jsme měli docela dost kanadských bodů, jen jsme se každý snažili strhnout to své mužstvo.

Máte pocit, že právě tohle potřebují víc i Bílí Tygři? Možná jim v kádru někdo takový chyběl.
Co jsem sledoval extraligu, dobře si pamatuju tak pět až osm let zpátky, jak byl Liberec strašně nepříjemný soupeř. Hrálo se proti němu fakt těžko. Já nevím, možná od toho v posledních letech opravdu malinko upustili a Filip Pešán to chce teď vrátit. Takže pokud se stane, že se dva hráči na tréninku pošťouchnou, je to jen dobře, protože víte, že to má náboj. Ti dva si to pak v kabině vyříkají a táhne se zase za jeden provaz. To jsou ty emoce.

V červnu jste s Tygry zažil už týden přípravy na ledě. Co jste tedy vypozoroval?
Právě to, že se chce každý zlepšovat, což je super. Pokud nebudete na každém tréninku soutěživí, nebudete všechno dělat naplno a nebudete chtít dát z každé střely gól, nikam to nevede. I to byl důvod, proč jsem do Liberce šel – z té organizace cítím, že v posledních letech nedělala všechno nejlíp a má velkou vůli to změnit. Já zažil něco podobného před rokem, když jsem šel do Finska.

Povídejte.
KaiPa byla taky neskutečně podceňovaný tým a my během prvních 13 zápasů snad jen dvakrát prohráli a hráli jsme neuvěřitelný hokej. Doufám, že v Liberci to bude stejné. Kádr na to máme.

Líbí se vám?
Jasně, ale nejsem manažer, abych to hodnotil podrobně. Tým však začíná od gólmana a ti naši mají kvalitu. Do obrany přišel Martin Ševc, velký lídr, takže zadek by měl být hodně kvalitní a zkušený. No a útok, ten už bude na nás dalších. Máme dobré hráče, jen to chce namíchat tu správnou chemii.

Birner, Řepík, Ševc – samí bývalí hráči Lvu Praha… Nezaložíte v šatně malou lví mafii?
Na to nás je pořád málo. (směje se) Ale bůhví, třeba ještě někdo časem přibyde.