Přijet za klukama? Ani jsem nepřemýšlel, zrušil jsem dovolenou a jsem tu, usmívá se Ján Lašák

Jak ses za svými spoluhráči na led těšil?
Musím říct, že moc. Mám to tu v Liberci moc rád! Čím je člověk starší, tím víc si ten sport užívá, protože se postupně blíží život po konci kariéry, který je vážně tvrdý. Takhle si stále můžu užívat ten náročný a v uvozovkách "bolestivý", ale krásný hokejový život.

Bylo pro tebe těžké rozhodnout se, zda přerušíš individuální přípravu a dorazíš za zbytkem týmu?
Vždy jsem měl v posledních sezonách individuální přípravu, ale vždycky jsem zároveň byl s týmem na soustředěních a podobně. Pokaždé jsem volal manažerům, že chci jet s nimi, když jsou na soustředěních všichni kluci pohromadě. Letos to nebyla výjimka. Zrušil jsem dovolenou a jsem tu! (úsměv)

Je podle tebe trénink na ledě už v červnu zajímavým zpestřením?
Ani tak nejde o to, že by to bylo zpestření. Ale v minulém roce jsem skočil v červnu na led a hned druhý den už jsem se cítil skvěle. Už jsem mohl dělat nějaké dobré věci, základy. Přeskočil jsem takové ty úplné přípravy. Roky předtím, kdy jsem šel na led třeba po třech čtyřech měsících, jsem narážel do tyček. Vždycky mě bolely prsty, jak jsem vyrážečkou vrážel do branky, a podobně. Myslím to zcela vážně, prostě jsem tam skoro zakopával. Tím, že jsme už loni šli v červnu na led, mi to odpadlo. Od prvního dne jsem se mohl soustředit na techniku, byl jsem mnohem dříve připravený, než bez toho ledu. Tenhle způsob přípravy si můžu jen pochválit, je to super.

Myslíš, že by se nyní podobný způsob přípravy mohl v extralize rozšířit?
Nevím, zda se to bude vyloženě šířit. Loni jsme měli přestávku extrémně dlouhou. Začala 5. března a na led bychom jinak šli až 21. července, to jsou dlouhé měsíce. Týden na ledě nám hrozně pomohl. Letos by to možná zas tak potřeba nebylo, ale já to vítám. Před rokem se to osvědčilo, sezona byla úspěšná a není důvod měnit věci, které fungují.

V kabině došlo po mistrovské sezoně k některým změnám, jak to osobně vnímáš?
Zní to možná trochu tvrdě, ale my hokejisté na to musíme být zvyklí. S některými hráči máme takřka rodinný vztah, například s Honzou Výtiskem. Ale teď nám nezbývá, než si podat ruku, obejmout se a jít si každý vlastní cestou. Dennodenně jsme se potkávali i mimo led, ale teď se naše cesty zkrátka rozcházejí. Ještě se sejdeme na ledě, ale tam musíme být profesionálové, nemůžeme se k sobě během zápasu chovat jako kamarádi. Všichni s tím počítáme, je to úděl naší práce. Odešli nám velmi dobří hráči, ale věřím, že se nám podaří je správně nahradit. Mužstvo bude snad znovu hrát dobře. Asi už to nebude taková jízda, jako před rokem, to se už nikdy nikomu nemusí podařit, ale i tak věřím, že budeme hrát nahoře.

S Honzou Výtiskem a Brankem Radivojevičem jste měli domluvený motorkářský trip, už na něj došlo?
Ten jsme ještě nestihli. Letní přípravu odstartoval dřív, časově nám to ještě nevyšlo. Aspoň v červenci to vypadá nadějně, že bychom to na tři čtyři dny mohli stihnout. Vážně jsme to celou sezonu plánovali, když třeba přišlo nějaké horší období, tak jsme si představovali, že bude líp, co zažijeme a kde si dáme jakou minerálku. (úsměv)

Změnil se ti také parťák v brankovišti, nově budeš tvořit dvojici s Romanem Willem. Co na svého nového kolegu říkáš?
Díky bohu, že už jsme vyhráli titul, vždycky jsem nenáviděl být dvojka, ale teď už si nemusím nic dokazovat! (smích) Mám nějaký úkol a plány do budoucna a jak tak Romana vidím, bude to mnohem jednodušší, než jsem si myslel. Je na něm vidět velká kvalita a zároveň také pracovitost. Jsou samozřejmě věci, na kterých ještě musí pracovat, ale od toho tu budu já, abych mu s nimi pomohl. Mám toho dost za sebou, v brance je důležitá i psychologie a tu už snad nějak mám zmáknutou, takže jsem tu od toho, abych mu pomohl. Ale končím tím, co jsem už říkal, nesnáším být dvojka! Nic mu nedám zadarmo! (smích)

Jak jsi během volna prožíval mistrovské oslavy, měl jsi například u sebe Pohár T. G. Masaryka?
V tomto jsem trochu divný, ale už nemám ani medaili, daroval jsem ji jednomu hráči. Pohár jsem u sebe neměl a ani nevím, jestli ho vůbec chci. Mám v sobě zafixované hlavně ty emoce. Že bych si na tom nějak zakládal, mít u sebe celý týden pohár pro mistra extraligy, to ne.

Prozradíš, komu jsi medaili věnoval?
To nechám jako tajemství! Velmi si to zaslouží, jen na něj nevyšla řada. Hodně odehrál, maximálně si ji zasloužil. Zkrátka jsem chtěl, ať ji má, znamená pro něj víc, než pro mě. Ostatní medaile mám doma v trezoru, ale právě u toho jsem si uvědomil, že tam celou dobu jsou a že jsem je už několik let neviděl. David Výborný v jednom článku dobře říkal, že v něm zůstávají hlavně ty emoce. Když jsem to četl, pozastavil jsem se nad tím a přemýšlel jsem. Došel jsem k tomu, že to mám vlastně stejně. Medaile sice mám, ale pár let jsem je neviděl. V podstatě jsem přišel na to, že jestli fyzicky medaili mám, to není podstatné, vzpomínky jsou důležitější. A udělat správnou věc, to je paráda.