Bronzový úspěch libereckého odchovance

Cesta k medaili byla ale dlouhá. Pouť k ní odstartovala už na začátku letošní sezóny, kdy si trenérské duo Alois Hadamczik a Mojmír Trličík napsalo první jména kandidátů reprezentace. Situace byla opět komplikována skutečností, že řada nadějných adeptů reprezentačního dresu hraje v zámořských juniorských soutěžích. Celý širší výběr se tak pohromadě sešel až v USA, deset dní před začátkem šampionátu. Před trenéry byl nelehký úkol, vybrat ideální dvacítku hráčů a zbytek poslat domů. Povedlo se jim to, tým získal po několika chudších letech znovu medaili.

Mladý obránce Bílých Tygrů Ladislav Šmíd zavzpomínal po několika "aklimatizačních" dnech na uplynulý měsíc, na šampionát, který mu přinesl zatím největší hokejový úspěch, bronzovou medaili. Navíc na půdě USA a v kategorii, která je v zámoří sledována možná ještě více, než MS "A" mužstev.

Láďo, jak to bylo s nominací? Byla až do poslední chvíle tajemstvím, nebo někteří z vás měli jistotu již dříve?

Někteří z nás sice trochu tušili, kdo by asi mohl jet, ale některá jména byla velkým překvapením. Celkově ale byla nominace oznámena až v nejpozdějším možném termínu.

Které jméno bylo překvapením konkrétně pro Tebe?

Překvapilo mě vyřazení Kindla a hlavně Hořavy. Myslím, že Hořava měl na to, aby jel. Teď mě nenapadá místo koho, ale měl na to.

Hrál jsi první obranu s Ondřejem Šmachem ze Znojma, jak se ti s ním hrálo?

Už jsme spolu hráli i na MS 18, máme společně odehráno nejvíce zápasů, takže z tohoto pohledu to bylo bez problémů.

Jak to bylo s jednotlivými útoky?

Tým byl vyrovnaný, ale nejlépe se mi hrálo za prvním útokem Olesz, Vrána, Kvapil. Byli nejlepší, dokázali přetlačit každou obranu.

Jak jsi byl spokojený se svým výkonem?

Vždycky je co zlepšit. Hlavně z utkání s Kanadou by se těch námětů našlo dost. Pár momentů v hlavě mám, zbytečné ztráty puků, komplikovaná rozehrávka, prostě něco tam určitě bylo.

Nejhorší soupeř na MS z tvého pohledu?

Jednoznačně Kanada.

Kanaďané všem „nadělovali“, jen s Vámi to bylo dost těsné…

Myslím, že kdybychom měli den odpočinku jako oni a kdyby jim hned zkraje nepomohl rozhodčí, tak to také mohlo být jiné. Vždyť nás hned od začátku poslal několikrát do čtyř, Kanaďané se dostali do tempa a do náporu a my jsme se už potom těžko dostávali do zápasu. Nechci tím říci, že to Kanadě vyhrál rozhodčí, ale dal jim nějakých dvacet procent navíc, k tomu ta únava. Nemůžeme se na to ale vymlouvat, prostě byli lepší.

O to sladší asi bylo porazit dvakrát Ameriku, obhájce titulu a ještě k tomu u nich…

Je to skvělý pocit, moc lidí nám asi nevěřilo, hlavně v tom prvním zápase. V tom druhém už jsme si věřili, šli do nich naplno a vyšlo to. Fakt paráda porazit obhájce, v jejich domácím prostředí a ještě k tomu dvakrát během pár dní.

Během zápasu o třetí místo Vám ale lidé hodně věřili, na Galaxii probíhalo SMS hlasování a stále Vám věřilo kolem 90 procent diváků…

Tak to je moc hezké, takovéhle zprávy jsme vůbec neměli. Šli jsme do toho naplno. Myslím, že jsme měli větší chuť po vítězství než Amerika.

Jak bys to přiblížil, chuť po vítězství? Američané to zabalili, nedohrávali souboje…?

V prvním utkání byli mnohem více cítit při napadání, soubojích, střelbě. Myslím, že Amerika byla trochu zklamaná z toho, že se nedostala do finále, aby si zopakovala souboj s Kanadou. Ale i tak hráli velmi dobře.

Když se vyhrává, tak je parta v pohodě. Kdy se ale vytvořila?

Už od začátku jsme se mezi sebou dost znali. Každý zápas, ať už vyhraný, nebo prohraný tu partu utužuje. Když se prohraje, tak se to projeví více. Ale my jsme táhli za jeden provaz, dokázali jsme se oklepat i z té porážky s Kanadou v semifinále a namotivovat se na boj o třetí místo. Kdyby to nebylo v pořádku, tak jsme to nedokázali.

Kdo byl největší „burcovač“ v kabině nebo mimo ní?

Bylo to vzájemné, ale dost se projevoval Petr Vrána, Rosťa Olesz, já se taky snažil. Ale musím říci, že celkově byli kluci vyhecovaní tak nějak přirozeně, nemuselo se nic moc říkat.

Nedá mi to, abych se nezeptal na možná rodící se osobnost, šestnáctiletého Michaela Frolíka?

Nevím, jak to vyzní, ale řekl bych to tak, že pro mě byla čest hrát s takovýmhle obrovským talentem. Co on umí na ledě proti mnohem starším hráčům, co si dovolí, to je neuvěřitelné. Dokáže se prosadit, ustát souboje, myslím, že by to mohl dotáhnout hodně daleko.

Teď z jiného soudku, jaké bylo organizační zajištění šampionátu?

Všechno klapalo perfektně, pokud byl nějaký problém, tak to vedení ihned řešilo s pořadateli. Ti nám vyšli ve všem vstříc, bylo to v pohodě. Mohli jsme se soustředit jen na hokej.

Co jídlo, to je také důležité, kdo Vám vařil a jak?

Pro všechny vařil jeden kuchař, vařil dobře, dobrá jídla, ale strava byla dost jednotvárná. Hodně se opakoval kuřecí plátek s těstovinami, saláty , koláče. Chuťově to nebylo špatné, to ne, ale hrozně jednotvárné. Po deseti dnech už jsme z toho byli trochu otrávení.

Takže ses těšil domů na klasická česká jídla?

Přesně tak. Guláš, svíčková, už jsem si je stačil dát.

V Americe jste byli dost dlouho, jak jste se vypořádávali s nudou a ponorkovou nemocí?

V hotelu byla společenská místnost, tam byl DVD přehrávač. Pouštěli jsme si společně filmy, většinou české. Další skupinky se pak vytvářely na některých pokojích, protože někteří kluci měli DVD přehrávače s sebou, připojili je na televizi a slezli jsme se na některém pokoji. Bavili jsme se mezi sebou. Hlavně o hokeji, ale také třeba o filmech.

Který film byl nejsledovanější?

Určitě a jednoznačně Snowborďáci.

Co kontakt s domovem, Tvůj táta je bývalý vynikající hokejista?

Domů jsem volal denně, někdy i dvakrát, tátovi hlavně po zápase.

Co ti táta na dálku radil?

Říkal mi hlavně co mám zlepšit, uklidňoval mě, ať nejsem nervózní, moc mi to psychicky pomáhalo. Mamka byla ráda, že mě slyší, ale o hokeji jsem se bavil hlavně s tátou.

Účet za telefon asi bude pěkně „mastný“?

Domů jsem volal nejdříve z telefonních karet, ale když mi došly, tak jsem volal z mobilu. To bude asi pěkná „pálka“. Loni z Finska to bylo dost, teď z Ameriky to bude ještě více.

Jaké byly oslavy a pak cesta domů? Přiletělo Vás málo, dost kluků zůstalo v zámoří…

Byli jsme na hotelu, něco jsme popili, blbnuli jsme kolem bazénu, bylo to fajn. Ale bez ženských… Cestou domů v autobuse a v letadle jsme hlavně dospávali tu oslavu. Dost kluků zůstalo v zámoří, protože tam hrají za různé juniorky. Chystáme proto nějaké setkání celého mančaftu a oslavu až v létě.

Jak se choval personál hotelu. Přeci jen jste porazili „jejich“ hochy?

Byli absolutně v pohodě, pogratulovali nám, všechno zařídili a připravili. Rozhodně nebrali nějak osobně, že jsme porazili Ameriku a tím by se zhoršilo jejich chování. To ani v nejmenším.

Co teď doma, co už jsi stihl absolvovat a co Tě čeká?

Byl jsem s rodiči u primátora Liberce pana Kittnera, byl tam i prezident klubu pan Syrovátko, pan Jech a další lidé. Je to moc hezké a milé, primátor mi poděkoval za reprezentaci Liberce i celé republiky.

Jak to setkání probíhalo?

Ukázal jsem panu primátorovi i ostatním medaili, reprezentační dres a nějaká další ocenění, která jsem dostal během turnaje a potom jsme diskutovali. O turnaji, o nové hale, o extralize, prostě všechno se točilo kolem hokeje. Dostal jsem také upomínkový dárek.

Co to bylo, můžeš prozradit?

Dostal jsem inkoustové pero, nevím ale jaké značky a navrch placatici whisky.

Zajímalo primátora něco speciálního?

To ani ne, bylo to hlavně o hokeji, prohlížel si medaili, ptal se na pocity kolem zisku medaile.

No a jaký je to pocit?

Je to hrozná euforie a myslím, že jsme si asi ještě nedokázali plně uvědomit, co jsme dokázali. Pro tak malou zemi, jakou je Česká republika, je to obrovský úspěch.

Kam dáš medaili?

Zatím ji vystavím doma, máme s tátou vitrínu a tam ji dám.

Táta v trofejích zatím vede?

To určitě, ani zdaleka na něj ještě nemám. Ale rozhodně bych ho chtěl dohonit a předhonit.

Odehrál jsi výborné mistrovství, myslíš, že ti to trochu více přiblíží možnost zahrát si v „A“ reprezentaci?

Trenér Růžička v novinách prezentoval, že by mě a Rosťu Olesze chtěl vyzkoušet na Švédských hrách, nevím jak to dopadne, ale je přinejmenším hezké tohle slyšet. Určitě bych to chtěl zkusit, ale na druhou stranu mám ještě čas, jsem mladý a věřím, že můj čas přijde.

Na závěr obligátní otázka, bude Tě úspěch na MS něco stát i do klubové kasy Bílých Tygrů?

Kluci mi pogratulovali, ale zatím nikdo nic neříkal. Ani Venca Novák, který to má jako kapitán pod palcem. Doufám, že taky nic nebude…(smích). Ale minulá reprezentace mě taky něco stála, takže teď asi taky. Ale nevadí to, hlavně že jsme získali bronz.