Černý humor, bledé tváře aneb Jak Tygři snášejí cestování ve vzduchu

Bílí Tygři právě absolvují několikadenní trip do velšského Cardiffu a švédského Växjö. Jinak než vzduchem se k těmto soupeřům nedostanou, a tak ti, kteří let nesnášejí příliš dobře, musí zkrátka zatnout zuby.

V mužstvu takových lidí najdete víc. Stejně jako těch, kteří se hodiny cestování snaží odlehčit někdy až černým humorem. "Nejhorší je v tomhle Tomáš Krupka," práskne vedoucího týmu Jaroslav Vlach. Vlastně proč ne... Možná i to k dobré atmosféře patří.

Hokejový bijec je jedním z hráčů, kteří při létání trpí nejvíc. "Vadí mi to odkajživa, nejvíc se bojím při vzletu, který je prý ze všeho nejnáročnější." Při středeční cestě na Britské ostrovy ale nervozitu statečně skrývá. "Musím zaklepat, že dneska je to docela v klidu. Jinak se spíš stresuju," říká a s klubkem spoluhráčů v zadní části letadla pokračuje ve společné debatě. "Potřebuju se s někým bavit, abych na to moc nemyslel."

Liberecká parta už si na cestování letadlem musela zvyknout. Od vzniku Champions Hockey League nevynechala zatím jedinou sezonu na mezinárodním poli, ve vzduchu se tak v posledních letech přemisťuje pravidelně.

Pevně zakotvený je na palubě i zasedací pořádek: v přední části sedí realizační tým, zbytek si rozdělí hráči. Hierarchie v mužstvu funguje i tady - starší si zaberou dvě sedačky, ti nejmladší sedí případně po dvojici. Výběr míst není náhodný. Ohled se bere na váhu jednotlivých cestujících tak, aby letadlo bylo co nejvíce vyvážené.

A pak už se může vyrazit.

Let do Cardiffu trvá přes tři hodiny. Během něj najdete mnoho hlav se sluchátky na uších. Někteří relaxují při hudbě, jiní si pouští filmy z laptopu. Na klíně ho má i Aleš Vladyka, ale co asi tak videokouč může dělat jiného než... Však vy víte.

Chvíli u filmu si krátí třeba obránce Lukáš Derner, další "ohrožený druh". Z jeho tváře rychle poznáte, že už chce být co nejdříve na zemi. "Létání mi nedělá dobře, proto se i na dovolenou pohybuju s rodinou pouze autem," přiznává.

"Já si ale myslím, že každý má trochu strach, nikdo není takový hrdina," dodává zkušený bek. "Sledujeme, co se děje ve světě. A některým informacím prostě neuniknete," připomene například leteckou katastrofu z loňského roku, kdy při cestě na fotbalové utkání havaroval brazilský klub Chapecoense. "Můžete mi říkat, že je letadlo nejbezpečnější prostředek na světě, já ale radši pojedu, s pocitem, že to mám aspoň trochu pod kontrolou."

Je čas oběda. Servíruje se bulgur, hovězí s rýží a jablečný závin...

Když vypadly kyslíkové masky

Zhruba uprostřed cesty kapitán žádá, ať se pasažáři připoutají. Letadlo se totiž blíží do oblasti turbulencí. "Vstaneš a hned se houpeme," pronese vyčítavě Martin Kadlec k Tomáši Krupkovi. Martin Bakoš se na chvíli probouzí a mluvčího týmu si znovu dobírá.

Pak přece jen na chvíli zvážní. Sám už totiž nepříjemné chvíle zažil.

Však toho v minulé sezoně nacestoval opravdu hodně. Hokejové angažmá absolvoval až v čínském Kunlunu, takže s klubem někdy trávil i 12hodinové lety s přestupy v Turecku. "Když jsme cestovali do Záhřebu nebo Bratislavy, bylo to nejdelší. A létali jsme Tupolevem, kterému občas říkají létající rakev. Takové vtípky už se neposlouchají moc dobře."

"Jednou, hned z kraje sezony," pokračuje ve vyprávění, "pilotoval letadlo nějaký válečný veterán, který se s tím ve vzduchu moc nemazlil. Házel nás nahoru dolů." Nejhorší zážitek měl ovšem v den, kdy se po reprezentační pauze měl připojit k mužstvu v Moskvě. "Byla to běžná linka a z nějakého důvodu se nedalo přistát. Udělali jsme nad letištěm šest okruhů po 20 minutách, než jsme konečně dosedli. Nějaký Rus, který seděl vedle mě, mě uklidňoval, že se nic neděje, že když to nepůjde, přistaneme jinde. Ale já se tehdy bál. Opravdu bál."

Jeho zážitek možná přebíjí ještě jiná nepříjemná zkušenost, které se pro změnu nevyhnul Michal Plutnar. Byť v letadle nevypadá, že by prožíval úzkost - alespoň na první pohled ne.

Když před pár lety hrával v zámoří juniorskou soutěž, cestoval mnohahodinový let do Kanady. "Při přistávání to pak houpalo tolik, až vypadly kyslíkové masky. Držel jsem se tak křečovitě, že když bylo po všem, nešlo mi otevřít dlaň a toho sedadla se pustit."

I v NHL se občas bojí

Asi nejzkušenějším cestovatelem v současném kádru je Ladislav Šmíd, zkušený zadák protřelý deseti sezonami v NHL. Létání s ním už nic nedělá a při rozhovoru se pořád usmívá.

"Zvyknete si. Navíc v NHL jsme měli letadla v obrovském komfortu, takže vám to až tak nevadí," přikyvuje. "Ale upřímně? Jsem rád, že už jsem zpátky v Česku, kde se moc daleko necestuje. Protože pár nepříjemných chvil nahoře jsem za ty roky taky už zažil."

A vzpomíná. "Třeba když jsme s Oilers letěli do Nashvillu, kde se to s námi propadlo o několik metrů," vybaví se mu. "Někteří kluci si hned brali prášky na uklidnění, ale úplně nejhůř snášel létání Ryan Whitney. Mladí si z něj dělali legraci, neměli z toho rozum. My starší jsme se ho naopak snažili uklidnit."

I během tohoto letu se letušky snaží uklidnit Martina Kadlece - malou plechovkou vychlazeného piva... Vtom zazní kapitánův hlas: "Připravujeme se na přistání." A hned nato přijde otáčecí manévr nad Keltským mořem.

Letadlo klesá. "Škoda, že jsme v Praze nechali přední kolo u podvozku. Viděl jsem to z okna," pronese Martin Bakoš tiše a poplácá mluvčího po rameni.

Ten si znovu nasazuje sluchátka do uší a raději zavírá oči.