Z Chorvatska až pod Ještěd. Liberec je špička, těší se Rosandič na nové angažmá

Mohl bys přiblížit, jak se tvůj příchod k Bílým Tygrům upekl?
V Hradci jsem ještě měl na další rok platnou smlouvu, nicméně po vzájemné dohodě jsme naši spolupráci ukončili. Hlavní trenér Růžička měl se sestavou nějaké jiné plány a i já jsem byl rád, že jsem mohl podepsat v Liberci.

Minulou sezónu jsi po hráčské výměně dohrával ve Vítkovicích, kde byl kvůli záchranářským starostem velký tlak. Jaké to bylo?
Sám jsem hledal nějaké východisko. V Hradci jsem nebyl využíván tak, jak jsem chtěl. Nakonec to dopadlo tak, že jsem skončil ve Vítkovicích, kde šlo o všechno. Každý zápas byl nesmírně důležitý. Jsem rád, že v Ostravě nejvyšší soutěž zůstala a že moje jméno nebylo podepsané pod vypadnutím tak tradičního týmu.

Narodil ses v Chorvatsku, což rozhodně není hokejová země. Jak to tam s hokejem vypadá?
Chorvatsko skutečně příliš hokejové není, avšak bývalá Jugoslávie, jíž bylo Chorvatsko součástí, nějakou hokejovou tradici měla. Hodně tomu pomohlo Slovinsko, kde je tento sport na poměrně vysoké úrovni. Od doby, co se Jugoslávie rozpadla, šel hokej v Chorvatsku hodně dolů. Výjimkou byl Medvědščak Záhřeb, který dokonce hrál v KHL. Ostatní kluby však na žádné evropské hokejové mapě nejsou.

"Byl jsem vychovávaný k samostatnosti"

A jakým způsobem ses právě k tomuto sportu dostal?
Můj otec hrával hokej. Ne tedy na žádné profesionální úrovni, chodil k tomu normálně do práce. Já jsem se hokeji začal věnovat od tří let. Mého otce trénoval pán z Dubnice nad Váhom, ke kterému jsme v létě jezdili na přípravné kempy. Když jsem byl v šesté třídě, řekli mi, že ve mně vidí potenciál a zeptali se, zda bychom zvážili cestu nějakého hokejového života. Celý rok jsme nad tím přemýšleli a když jsem byl v osmé třídě, přemístil jsem se na Slovensko do Dubnice. Později jsem odešel do Bánské Bystrice, kde jsem začal s dospělým hokejem. Přes Slovan jsem se pak dostal až do Čech.

Nebylo pro tebe těžké, opustit už jako osmák rodnou zemi a usadit se na Slovensku?
Nás rodiče vždycky vychovávali k samostatnosti. Když si to zpětně přehrávam v hlavě, bylo to pro nás jedno velké dobrodružství. Každý má svůj unikátní životní příběh. Před třemi měsíci se mi narodila dcera a nedokážu si představit, že by ve třinácti odešla z domu! (smích) Když teď s rodiči sedíme, říkáme si, že jsme byli trošku blázni, když jsme do toho šli. (úsměv) Jsem vděčný, že to takhle dopadlo. Hraji hokej a živím se tím, to pro nás bylo prvořadé.

Máš už za sebou obhlídku kabiny a dalšího zázemí. Jaké jsou tvé první dojmy?
V extralize už nějaký čas působím a mám přibližně přehled, co kde jak funguje. Liberec je určitě špička, za což hovoří už samotné výsledky. Funguje to tu výborně. Prohlédl jsem si i stadion a ostatní prostory a všechno je super a špičkově nastavené. Mám bezvadné dojmy!

"Tlak mi vyhovuje"

Jak se ti proti Bílým Tygrům hrávalo?
Vždycky to bylo těžké. S Hradcem jsme tu absolvovali několik opravdu parádních zápasů. Jsem rád, že teď budu stát na liberecké straně. (úsměv)

Klub se v posledních letech netají nejvyššími ambicemi. Jak se na tlak s tím spojený těšíš?
Nějaký tlak určitě bude, ale to mi vyhovuje. Koneckonců jsem zatím vždycky hrál za kluby, kde se na výsledky kladl velký důraz. Nejsem zvyklý na prostředí, kde by nebyly ambice. Je to něco, co může každého posunout v kariéře kupředu. Teď už jen věřit, že se vše rozeběhne podle plánu a půjdeme do toho!

Chtěl by sis v Liberci pojistit i místo ve slovenské reprezentaci, za kterou jsi toho v minulých sezónách poměrně hodně odehrál?
Určitě ano, ale to je ještě daleko. Nejprve se tu musím ukázat trenérům a fanouškům, abych v klubu dostával prostor a předváděl jsem dobré výkony. Reprezentace může přijít s tím. Začnu prvním dnem, prvním tréninkem a budu se v tom snažit pokračovat.