Náklady na hokejky se počítají v miliónech, ničitel Derner ale dokáže rozpůlit i tři za zápas

Materiál

Historie příliš materiálů vhodných pro hokejky nezažila. Extraligová kluziště dlouhou ovládalo tradiční dřevo a jeho éra skončila teprve s nástupem nového tisíciletí. V současnosti již většina profesionálních hokejistů užívá tzv. kompozitové hole, které jsou vyztuženy karbonovými, titanovými či skelnými vlákny. „V Liberci už dřevěnou nemá nikdo. Poslední, kdo s ní hrál, byl Jiruš,“ vzpomíná odborník na hokejky, liberecký masér Jaroš. „U něj šlo ale spíš jen o zvyk. Valda celý život hrál s dřevěnými a pak mu kompozitka prostě nesedla.“

Největší výhodou směsi vyvinuté moderními alchymisty je rychlost, s níž hokejka dovede vypálit kotouč. Při styku kompozitu s ledem se hůl dokáže mnohem více ohnout a tím i nahromadit značné množství energie. „Rozdíl je opravdu obrovský. Hlavně v pružnosti, rána se pak stane mnohem prudší,“ přitakává Jaroš. „Někoho z toho ale mohou bolet lokty. Jsou sice různé stupně tvrdosti, ovšem dřevěná je stejně několikanásobně měkčí.“

Původní hokejky tak v extralize používají již jen brankáři, kteří od své prodloužené ruky očekávají o něco rozdílnější vlastnosti. „Kompozity se taky sice vyrábějí, my jsme ještě ale nezkoušeli. Když jsme hráli proti Petrohradu, tak jeho gólmani už je měli, netuším ale, jaké s nimi mají zkušenosti,“ všiml si masér Bílých Tygrů výbavy ruského velkoklubu.

Životnost

Jednou z hlavních výhod kompozitových hokejek měla být vysoká odolnost a tedy i určitá finanční úspora oproti snadno praskajícímu dřevu. Realita ovšem bývá jiná a vzhledem k současnému ekonomickému stavu jednotlivých celků i velmi pochmurná. „Bohužel, žádný velký rozdíl v lámavosti není. Slibovalo se, že hráči vydrží tři hokejky na sezonu, tak to ale vůbec nechodí. Výrobci z toho mají velký byznys “ zlobí se pečovatel o cenné liberecké zbraně.

Když se tak do rány opře zkušený dřevorubec Lukáš Derner, létají vzduchem nejen syntetické třísky, ale zároveň i bankovky s vyobrazením T. G. Masaryka. „Tomu se podaří vyřídit třeba i osm hokejek za měsíc, to je pak náklad skoro šedesáti hokejek za sezonu,“ počítá Jaroš ztráty. „U dřevěných holí to takový problém nebyl, nebyly ani zdaleka tak drahé. Jedna stála většinou kolem tisíce korun, teďka nejlevnější hokejku kupujeme za 3600 Kč.“

Poměrně pochopitelné tak je, že vedení Liberce před novým ročníkem vyhlásilo, že šetřit se musí i na této dříve zanedbatelné položce v týmových rozpočtech. Loni prý hráči spotřebovali 5 miliónů korun pouze za hokejky! „Je to neskutečně drahé na tak krátkou životnost. Kluby s touto situací nejsou vůbec spokojené, znamená to pro ně obrovskou zátěž,“ upozorňuje Jaroš.

Ohyby

Zatímco rukojeť hokejové pušky se snad s výjimkou brankářů u žádného z válečníků nevymyká standardu, u čepelí se jen těžko hledají dvě stejné. Každá jako by měla vlastní osobnost. „Valda Jiruš měl neuvěřitelný ohyb, to byla přímo naběračka,“ přibližuje Jaroš zvláštnosti v balíku libereckých holí. „Momentálně u nás není nikdo, kdo by ji měl tak výrazně zahnutou. Jsou tam ale různé tvary – několik „vrtulí“, někdo to má tzv. hodně „podkouřený“. Ploďák má zase třeba místo čepele pořádnou lopatu, “ usmívá se.

Když hokejisté nemají speciální přání, mohou si vybrat z několika ustálených a oblíbených verzí ohybů. Vytvořeny jsou dle vzoru známých hráčů NHL, a každý tak může střílet góly se zahnutím „Heatley“, „Samsonov“, „Crosby“ či jako například obránce Hunkes s typem „Sakic“. V opačném případě si extraligoví borci zadají požadavek k výrobcům a ti jim jejich pracovní náčiní připraví přímo na míru.

„Nevýhodou ale je velmi dlouhá čekací doba. Oficiálně se tvrdí měsíc a půl, jenomže Zíbák minulý rok čekal dva a půl měsíce a to je už je opravdu šílené. Za tu dobu se odehraje přes dvacet utkání!“ čílí se týmový guru přes hokejky. „Takže se s tím musí počítat a zadat to dopředu, nemůže se na nic čekat. Loni jsme třeba měli objednáno až do finále, takže nám jich tady zase spousta zůstala a využili jsme je až na začátku sezony,“ objasňuje. „U kompozitů se naštěstí kvalita časem nesnižuje, dřevo by bez potřebné teploty mohlo vyschnout,“ doplňuje Jaroš.

Historie

Jiří Jaroš býval též aktivním hokejistou a k porovnání současných a historických holí tedy má ty nejvyšší kompetence. „Změnily se hrozně moc. Já jsem hrál ještě s rovnými hokejkami, teprve když jsem byl někde kolem pětašedesátého roku na vojně, tak se začalo ohýbat i u nás,“ popisuje postupné rozšiřování průkopového vynálezu slavného útočníka Stana Mikity. „My jsme hráli s „vítězkama“ a nejdřív jsme si je ohýbali sami. Ve sprše jsme si to nahřáli horkou vodou a potom je kroutili. Oni se zase ale rozlepovaly, takže s tím byl docela problém,“ vzpomíná na svá hráčská léta.

Umem v tehdejších dobách bylo vůbec získání samotné kvalitní hokejky. „Donesl se pakl a nejdřív si vybrali starší hráči, na ty mladší tam pak už zbyly jenom takové klacky, které s hokejem neměly skoro nic společného,“ povídá. „Dneska se hráči vymluví úplně na všechno. Zvedají 130 kilo v benči, a o pět gramů těžší hokejka rozhoduje, jestli dají gól. To s těmi našimi by vůbec nemohli hrát,“ směje se velký bavič kabiny „Jura“ Jaroš.

Úpravy hráčů

Každý hokejista si po dodávce z výrobního pásu ještě upraví hůl pro své potřeby tak, aby ona byla ta šťastná. Když nepoužijí originální řešení Roberta Kysely z legendárního nájezdu proti brankáři Břízovi, uchýlí se k obvyklejšímu oblepování čepele lepící páskou. Tato procedura má kromě mystického především praktický význam.

„Každý si čepel obaluje, aby z ní puk nesjížděl. Trošku to ale pomáhá i pevnosti,“ vysvětluje Jaroš. Všichni hráči ovšem mají svůj zvláštní styl, který většinou po celou kariéru nemění. „Někdo začíná motat od špičky, jiný od patky. Někdo si dole izolačku ořízne a pak ji zespodu vůbec nemá. Každý lepí tak, jak se to naučí odmalička, nebo když to odkouká od lepších hráčů,“ přibližuje dlouholetý člen realizačního týmu jednu z nejčastějších činností hokejistů na střídačce.

Hráči si na této maličkosti dávají opravdu záležet, jejich postup vypadá občas až vědecky. Pečlivost Bílých Tygrů potvrzuje i Jaroš. „Na utkání si hodně kluků obaluje úplně nově. Během zápasu si to lepí třeba třikrát, někdy i víckrát, a jakmile se izolačka někde malinko poruší, tak okamžitě hledají novou,“ dělá si liberecký masér z mužstva legraci.

Na závěr pak dodává: „Když někdo neumí vystřelit, tak mu ani kouzelná izolačka nepomůže. Všechno pořád záleží na tom, jak umí puk umístit. Lepící páska ani hokejka v tom nehrají velkou roli, to jsou spíš takové spekulace,“ nevěří hokejovým rituálům.