Štědrý den - nejlepší rozhodnutí pro začátek kariéry
Čtyřiatřicetiletý kouč Bílých Tygrů Josef Jandač přišel do Liberce před dvěma lety. Hned v první sezóně se mu podařilo přivézt do města pod Ještědem extraligový kolotoč. Ve třetím roce svého působení prožívá s týmem zřejmě nejtěžší zkoušku dosavadní kariéry, Bílí Tygři chtějí do play-off. Pojďme se blíže seznámit s člověkem, na jehož bedrech leží další krok, předsevzatý klubovým managementem.
Problémy s kolenem, které si přivodil na fotbale, ovlivnily jeho hráčskou kariéru. Zdravotní stav mu dovoloval věnovat se pouze hokeji, kde koleno tolik netrpělo. Během pražských studií dokázal s Berounem postoupit do první ligy. V rámci povinné praxe začal v jedenadvaceti letech trénovat žáčky. „Na FTVS nám přednášel profesor Kostka, který nás všechny velmi ovlivnil. Věkový odstup dokázal překonat a našel si k nám cestu. Byl to parádní člověk a měl náš velký respekt. Když na to tak vzpomínám, měl jsem vlastně obrovské štěstí na lidi, se kterými jsem se tam setkal. Ať již to byl Dr. Wohl či Václav Sýkora, všichni nám předali obrovské zkušenosti. Díky nim jsem začal trénovat.“
Po ukončení školy, to bylo Jandačovi 23 let a zdravotní potíže neustávaly, se rozhodl s aktivní kariérou nadobro skončit. Jeho rozhodnutí ovlivnila také nemocná sestra, v té době se totiž staral o jejího syna. V listopadu pak přišla první trenérská nabídka vést prvoligový tým Berouna. Na trenérské křeslo však usedl až o měsíc později.
„Klukům se v lize nedařilo a prosili mě, abych tu nabídku přijal. Nejdříve jsem to odmítl. Po měsíčním přemlouvání to ale nešlo odmítnout. Celý Štědrý den jsme jednali a rozebírali situaci a večer jsme se definitivně s klubovým vedením dohodli.“ Ze třináctého místa dokázal tým pozvednout až na šestou příčku, celou sezónu byl u trenérského kormidla sám bez jediného asistenta. Rok na to přivedl tým do semifinále play-off. Jeho další trenérské kroky pak byly spojeny s přítelem Kalousem, kterého poznal na fakultě. Rok na to vedl tým s Vojtou, kterého nakonec vystřídal i v Liberci. „Byli jsme s Kalousem a Hynkem taková bezejmenná trojka, která se díky profesorům a studiím dopracovala až do extraligy.“
Po třech letech odjel Jandač poprvé do Koreje, v Soulu trénoval jeden z místních univerzitních týmů. Spolupráci si obě strany tak pochvalovaly, že od té doby jezdí pravidelně každý rok tým za trenérem nebo naopak. Po svém návratu si Jandač vyzkoušel post sportovního ředitele klubu, když mu ho nabídl Beroun. „Byla to pro mě změna, kterou jsem velmi uvítal. Zapojil jsem se do jednání se sponzory, řešil problémy s hokejovou výzbrojí a výstrojí, měl na starosti smlouvy. Byl to jiný pohled na hokej. Povedlo se nám vytvořit mládežnickou základnu, na to jsem docela hrdý.“ Poté Jandač prošel prvoligovými Kralupy nad Vltavou, juniorkou Slavie, aby se opět vrátil k týmu Medvědů. Nutno dodat, že na každé štaci dokázal tým pozvednout, nikdy nemusel opustit trenérské křeslo pro neuspokojivé výsledky.
S Berounem se v play-off roku 2001 utkal proti Liberci a nakonec ze souboje odešel poražen. „Po sezóně mě kontaktoval manažer Jech s nabídkou místa po Zdeňku Vojtovi. Po dvou – třech jednáních, kdy jsme se seznamovali a debatovali, co od vzájemné spolupráce očekáváme, byla dohoda na světě.“ Hned v prvním roce svého působení pod Ještědem dokázal trenér přivést Bílé Tygry do elitní soutěže. „Ta sezóna byla výjimečná. Prohráli jsme jen 5 utkání v normální hrací době a zřejmě to již ve svém životě nezažiji. Právě pro tyto pocity dělá člověk sport. Pro mě, jako trenéra, to bylo velké povzbuzení do další práce, velká motivace, že se ten pocit bude třeba ještě opakovat. Někdo se těchto pocitů nedočká celý život, já jsem byl velmi rád, že se nám všem, hráči počínaje a managementem klubu konče, práce podařila.“
V následujícím roce dal extraligový nováček, ač to mohl málokdo čekat, šanci hráčům, kteří si příslušnost v elitní soutěži vybojovali. „Připadalo mi fér, že jsme dali šanci všem klukům kromě Palečka s Boháčem, kteří nám ale nepatřili. Je těžké říci, jestli se nám sezóna povedla či nikoliv. Zisk 63 bodů a dvanácté místo určitě není špatné, proč ale nejít výš?“
Po „mapovací sezóně,“ jak trenér první rok v extralize nazval, začalo i vedení klubu pomýšlet na vyšší příčky. Proto byly pro letošní rok cíle vytyčeny mezi elitu, do play-off. Tým absolvoval kvalitní fyzickou přípravu, bohužel ho pak postihla zranění, navíc se v samotném začátku sezóny musel vypořádat s tragickou událostí. „Nechci dávat najevo, že kvůli těmto věcem nám body chybí. Možná utkání proti Zlínu tím bylo poznamenáno, od druhé třetiny jsme se ale zlepšili a sahali minimálně na bod. V dalším zápase na Kladně jsme propadli po všech stránkách.“
Tým se začal zvedat proti Znojmu, kde po šedesáti minutách remizoval. Doma pak nastoupili Tygři proti Karlovým Varům a očekávala se druhá výhra. I dlouhodobá statistika byla aktivní a hovořila tedy pro Liberec. „Klíčová utkání proti Energii a Plzni jsme nezvládli. Doma byl zápas rozhodnut během šesti minut úvodní třetiny, což vůbec nikdo nečekal. V Plzni jsme pak byli mnohem lepším týmem než domácí, bohužel dvě větší šance rozhodly o dělbě bodů.“ Mužstvo se zvedá, bohužel v posledních týdnech poznamenávají některá utkání nepřesné výroky rozhodčích, jako např. proti Spartě. „Mužstvo dře, bojuje, co ale někdy můžeme dělat... Musíme však zůstat trpěliví, pracovití, koncentrovat se na zápasy a mít obrovskou vůli a srdce. To jsou právě věci, které hrají rozhodující roli, když se nedaří. Pořád cítím vnitřní sílu týmu. Rozhodně neházíme flintu do žita. Potřebujeme jen vybojovat jeden zápas, jedno vítězství a pak věřím, že se vše obrátí správným směrem.“
Pro sdílení musíte povolit cookies sociálních sítí. Detaily a nastavení
Sdílet