Bitkař se ze mě v Kanadě nestal, ujišťuje po dvouleté misi v zámoří Jaroslav Vlach
L i b e re c – V Sezóně 2008/09 se Jaroslav Vlach vydal do zámoří vyzkoušet si tamní Western Hockey League. Za dva roky se tam šikovný útočník naučil nejen tvrdé hře, dobrým hitům, ale také bitkám. „Z počátku jsem dostával docela na kokos, ale bylo to špatnou volbou protivníka. Vždycky jsem si vybral bitkaře. Ke konci první sezóny už jsem ale také nějakou bitku vyhrál,“ zavzpomínal na své začátky v Kanadě forvard Bílých Tygrů.
Než jsem odešel do Kanady, tak jsem hrál v mládežnických kategoriích v Liberci. Na sever Čech jsem přišel v deváté třídě z Kolína a hrál jsem tu za dorost a pár zápasů i za juniorku. Byl jsem hráčem Liberce, takže jsem se vlastně vrátil domů.
Nevím, jestli se dá říci, že se liší něčím od libereckého. Oproti českému se ale hraje v Kanadě mnohem tvrdší hokej. Liga WHL, kde jsem hrál, je jedna z nejtvrdších tamních soutěží. Když jsem odešel z Liberce, tak to bylo určitě o dost rychlejší, byli tam i lepší hráči.
Vyhovovala Ti tamní liga více?
Já si myslím, že ano. Jsem typ hráče, který vyznává spíš silový hokej a má rád osobní souboje, takže mi to vyhovovalo.
Do přípravy jste zapojili „techniku bruslení.“ Měli jste to v Kanadě také?
Okolo Vánoc jsme měli jednu specialistku na tento druh cviku.
To je trochu netradiční, že hokejový tým trénuje techniku bruslení žena.
Možná je to opravdu trochu neobvyklé, ale byla opravdu profík a tomu oboru se věnuje dlouho. Využívají ji také týmy z NHL.
Na co se dbá při tréninkách v Kanadě?
Musím říci, že se tam moc nedbá na kombinaci, ale spíš je to o jedné rychlé nahrávce a rychlém protiútoku. Každý se tam snaží jít rychle a co nejtvrději do brány.
Jaká byla parta v týmu, kde jsi hrál?
Partu kluků jsme tam měli výbornou. Kluci mě přijali dobře, i když jsem měl ze začátku docela problémy s jazykem. Tady mi hodně pomohl Marek Viedenský, který byl loni draftovaný do San Jose. Letos jsem tam měl Marina Marinčína, jehož si letos vybral Edmonton a bude hrát s Láďou Šmídem. Příliš mnoho Evropanů jsem ale v týmu neměl, protože za každý mančaft mohou nastoupit jen dva.
Z vaší generace, která tenkrát válela v dorostu, jste odešli tři do Kanady. Ty, Adam Jánošík a Tomáš Filippi. Jak vzpomínáš na ty časy?
Vzpomínám na to často a velice rád, protože to pro nás byla úspěšná sezóna. Dařilo se mně a vlastně celému týmu. Škoda, že jsme se tenkrát nedostali do finále, protože jsme na to určitě měli proti Slavii. Myslím, že to byla asi nejlepší parta, kterou jsem kdy v hokeji zažil. Každý z nás se těšil chodit do kabiny a každý trénink si užíval.
Nemrzí Tě, že ses jako jediný z vaší trojice vrátil zpět?
Jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet zámořské angažmá a beru z toho samá pozitiva. Teď se chci ale poprat o sestavu v Bílých Tygrech.
Vzdal ses už snu o NHL?
Nikdy neříkej nikdy. Teď se spíš budu soustředit na Bílé Tygry, a co přijde, to přijde. Chci, aby se mi a celému týmu dařilo. Pak samozřejmě může takového něco přijít, ale na to všechno je ještě dost času.
Já jsem se doslechl, že se v Kanadě i v nižších soutěžích hraje hymna. Je to pravda?
Ano, u nás se hrála před každým zápasem. Podle oblasti, ze které každý tým pocházel, se buď hrála kanadská, nebo americká hymna. Pokud ale týmy pocházely z různých oblastí, tak se hrála jak americká, tak i kanadská. Na naše zápasy celkově nechodilo moc lidí, ale kolem Vánoc bylo vždy plno. Při mém prvním zápase tam bylo asi pět tisíc lidí. My stáli na modré čáře a bylo to dost elektrizující, když najednou pět tisíc lidí zpívalo. Bylo to něco nového, protože na juniorku v Čechách chodilo třeba maximálně sto lidí, v play-off to bylo pak vždycky víc.
V Kanadě se fandí trochu jinak. V Čechách jsme zvyklí na bubny a na fanoušky, kteří křičí. Tam to fungovalo tak, že to maximálně někdo vyprovokoval a lidi se přidali. Oceňovali tam spíše dobrý hit, zblokovanou střelu nebo něco podobného. Ještě lepší fanoušci než v Kanadě jsou asi v Americe, protože ti zápasy daleko více prožívají.
Na webu Bílých Tygrů jsme dávali video, ve které jsi jako bitkař. Stal ses jím tedy v Kanadě?
(Smích). V první sezóně jsem dostal trošku na kokos. Postupem času jsem se naučil nějakou tu bitku vyhrát. Začátky ale byly hodně bolavé. Vždycky jsem si špatně vybral soupeře. Narazil jsem na nějaké bitkaře z ligy a nedopadlo to dobře. Většinou to ale vyplynulo ze hry, takže následky nějakého souboje bolely až potom.
Kde mladí hráči z Evropy v Kanadě bydlí?
Všichni nepochází z města, kde hrají. My jsme měli asi jen tři hráče, kteří bydleli v tom městě. Všichni tam jsou obrovští fanoušci hokeje, takže chtějí mít toho hráče doma. Klub vás tedy dá do rodiny, tomu se v Kanadě říká Billits, a ta se o vás stará, jako kdybyste byli její vlastní. Oni za to samozřejmě dostávají peníze od oddílu. Já jsem měl druhou sezónu to štěstí být ve slovenské rodině, takže to bylo opravdu parádní. Byl jsem tam i přes Vánoce, protože jsem kvůli špatnému počasí nemohl odletět domů. Měl jsem ale i v první sezóně dobrou rodinu, jenže v kanadské mají trochu jiné zvyky, takže ve slovenské to bylo prakticky jako doma.
Sledoval jsi Bílé Tygry i ze zámoří?
Já jsem byl prakticky na internetu každý den, takže jsem si projížděl jejich oficiální web a koukal se, jak hrají. Koukal jsem taky na kamarády v juniorkách, jak se jim daří.
Máš za sebou s áčkem suchou přípravu a teď máš možnost s nimi trénovat i na ledě. Jak vidíš své šance?
Nevím, jsem ještě dost mladý, takže se uvidí. Budu se snažit co nejlépe pracovat a snad ta šance přijde. Pokud by šance nepřišla, tak budu muset dál makat tam, kde budu.
Jardo, díky za rozhovor a hodně štěstí v přípravě.
Pro sdílení musíte povolit cookies sociálních sítí. Detaily a nastavení
Sdílet