Určitě bych hrál lépe vepředu než v obraně
Na konci přestupního termínu byl zřejmě nejsledovanějším libereckým hokejistou. Manažeři Třince a Liberce o něj sváděli boj, úspěšnějším byl nakonec liberecký Ctibor Jech, jenž šachovou partii dohrál do vítězného konce. Neústupnost a tvrdost jednání deklaruje fakt, že o všem se rozhodlo až v poslední hodině 31. ledna. Přesto humbuk kolem osoby Martina Čakajíka, resp. jeho setrvání v kádru Bílých Tygrů, pokračoval i v dalších dnech a plnil stránky sportovních rubrik řady médií.
Na rozdíl od mnoha jiných vrcholových sportovců se zájem Martina Čakajíka nijak zvlášť neselektoval ve prospěch hry bruslí a puku. K hokeji se dostal až ve třetí třídě, tedy ve věku, kdy mají hráči již nabruslenu hezkou řádku kilometrů. „Na zimák mě přivedl vlastně náš soused, jenž sám trénoval. Zeptal se táty, ten zase mě, a tak jsem se objevil na stadionu,“ řekl ke svým prvním hokejovým krůčkům. V té době se ale také věnoval fotbalu. „Ve fotbale jsem hrával útok, navíc jsem nemusel trénovat, chodil jsem pouze na zápasy. Na zimáku mě trenéři šoupli rovnou do obrany a nikdy se mě vlastně nezeptali, co chci hrát. Přitom jsem strašně chtěl být útočníkem a střílet branky. Určitě bych hrál lépe vepředu než v obraně,“ vrací se dnes již s úsměvem do svých dětských let.
Hokejová Dukla byla přeci jen slavnějším a tradičním klubem než tomu bylo v případě fotbalového klubu. Navíc se ve městě hrála nejvyšší soutěž a Trenčín na přelomu osmdesátých a devadesátých let patřil ke špičce československého hokeje. O konečné volbě prvního sportu tak bylo rozhodnuto. Od třinácti let se Čakajík, který má ještě další tři sourozence, plně věnoval již jen hokeji. Čakajík měl talent, a proto se brzy objevil v jednom týmu se současnými hvězdami NHL Hossou, Gáboríkem či Radivojevičem. S nimi dokázal vystoupat až na vrchol slovenské juniorské extraligy a ve dvaceti letech se tak poprvé dočkal reprezentační pozvánky na MS. V kanadském Winnipegu se mladým Slovákům dařilo a silný ročník se prosadil i na mezinárodní úrovni, když vystoupal na třetí příčku. O životním osudu tak bylo víceméně rozhodnuto, z Čakajíka se stal profesionál.
„Od mala se mi dařilo, a tak jsem se moc nezajímal tím, co jiného než sport bych měl dělat. Bavím se hokejem, je to můj koníček, díky němuž jsem placen. Pokud vás sport živí, je to nejlepší, co může člověka potkat. Jsem velmi rád, že se mi podařilo u hokeje vydržet,“ řekl. V dresu Trenčína si během dalších tří let dokráčel pro druhé a třetí místo. V tabulce produktivity si připsal celkem 63 kanadských bodů, což je na obránce velmi slušná porce. Díky svým útočným schopnostem se hráč, připomínající vizáží ruského obránce Kasparaitise, dostal do hledáčku řady manažerů.
„Chtěl jsem vyzkoušet něco jiného a česká extraliga je kvalitní soutěž, v níž hrají i přes řadu odchodů do zámoří či Ruska dobří hráči. Zázemí je na vysoké úrovni, a tak jsem se rozhodl odejít právě sem. Liberec se pak při jednáních choval velmi vstřícně, z jeho zájmu jsem cítil, že bych mohl dostat velkou příležitost na ledě,“ řekl ke svému rozhodnutí, které ho přivedlo pod Ještěd. V loňské nováčkovské sezóně se bodové konto Martina Čakajíka rozrostlo o dalších třináct bodů, závěr ročníku pak strávil na hostování v Třinci. S Oceláři se dostal nakonec až do semifinále, kde jejich pouť skončila na Pardubicích. Čtyřiadvacetiletý obránce dal o sobě řádně vědět, ve dvanácti utkáních si připsal šest bodů a byl jedním z nejlépe hodnocených hráčů Slezanů v účasti na ledě při obdržený brankách. „Perníkáři“ jim přitom během dvou utkání nadělili sedmnáct branek!!!
I letos se kolem jeho osoby vyrojila řada zájemců, kteří by si služby stoosmdesáticentimetrového hráče rádi pro závěr sezóny pojistili. Největším favoritem byli právě Oceláři, dohoda však nakonec realizována nebyla, Liberec se dostal do potíží a jednoho ze svých stěžejních beků pustit nemohl. Vzdálenost od posledních Českých Budějovic se zmenšila a Bílí Tygři musí dbát na zadní vrátka, resp. se snažit o zažehnání hrozby baráže. Extraliga je letos výjimečně vyrovnaná soutěž a napětí si zcela jistě udrží až do posledního kola. Stát se může ještě cokoliv.
„Lidé se kolem mě neustále vyptávali, jak to se mnou dopadne. Několikrát jsem také mluvil s Oceláři, říkal jsem jim však, že nic není rozhodnuté a definitivní,“ vrátil se k hektickému období před 31. lednem. „Od manažera jsme pak s Hašanem dostali instrukce, že máme být celý den na telefonu,“ doplnil ke dni, v němž se o jeho setrvání či odchodu mělo rozhodnout. „Myslím, že obě strany pevně počítaly s tím, že budu hrát v jejich týmech, tak jsem to alespoň cítil poslední den. Události se nakonec změnily a po jedenácté večer mi volali oba manažeři,“ řekl k rozuzlení celé situace.
Čakajíkovi končí po letošní sezóně smlouva a Liberec má velký zájem na jejím prodloužení, což v samotném závěru ledna deklaroval mj. i tím, že si hráče pozval k sobě generální manažer Ctibor Jech. „Manažer mi říkal, že je toho tlaku z okolí na mě asi trošku moc. Na mé hře to bylo vidět,“ připomene utkání ve Zlíně, které nedokončil a v dalším duelu s Kladnem nastoupil až do druhé poloviny. Proti Karlovým Varům se však dokázal prosadit a také díky jeho brance se nakonec Tygři radovali alespoň z bodu.
Pro sdílení musíte povolit cookies sociálních sítí. Detaily a nastavení
Sdílet