Tygří zrcadlo: Kdybych něco mohl udělat jinak, kousnu třetí rok v zámoří, vzpomíná Schwarz na NHL

Co tě na hokeji nejvíc baví?
Teď bych asi řekl, že parta v kabině, kolektivní práce v týmu a radost z výhry. Když máš za sebou těžký zápas, třeba jako dnes, kde byly na konci nervy. To na tom mám asi nejraději.

Měl jsi možnost zakusit atmosféru NHL – nastoupil si do šesti utkání za St. Louis Blues. Je to opravdu ten nejvyšší vrchol, kterého hokejista může v kariéře dosáhnout?
Myslím, že asi ano. Ta liga je něco neuvěřitelného a dostat se tam je paráda. Daleko těžší ale je se udržet. To je podle mého nejtěžší a největší výkon – udržet se tam a podávat dlouhodobě stabilní výkony. Myslím, že to je největší vrchol, kterého hokejista může dosáhnout.

Co bylo důvodem toho, že tobě se v NHL prosadit nepodařilo?
Já asi udělal tu chybu, že jsem nevydržel a vrátil se do Čech. Kdybych teď měl udělat nějaké jiné rozhodnutí, tak bych tam kousl ten třetí rok, kdy mě posílali do East Coast a pomalu jsem ani moc nechytal. Ještě bych to asi kousl, vydržel bych a zkusil další rok.

Vidíš rozdíl mezi přístupem dnešních mladých hráčů k hokeji a sebou v jejich věku?
Myslím, že ta generace je trošku jiná. My se o tom s klukama bavili. Dnes máme iPady, počítače, počítačové hry, PlayStationy a takové věcí. Ti kluci nemají takovou potřebu jít hrát si ven a je těžší je do všeho nahnat. Mají už jinou zábavu než jít ven a hrát za barákem hokej, jako jsme to jako děti měli my.

A co se brankářské školy týče... Jak moc se to od doby, kdy ses tomu učil ty, změnilo?
Je to úplně něco jiného. Dnes je to pomalu věda. Na vše je video, na vše jsou rozbory, je to o každém detailu. Také ti gólmani jsou velcí. Já mám 180 centimetrů a jsem pomalu nejmenší v Lize. Když jsem začínal já, tak gólmani byli většinou menší. Teď se to úplně změnilo.

Zmínil jsi svou výšku. Vnímal jsi ji někdy jako handicap?
Já to vnímám vždycky, když si kleknu a dostanu góla nad rameno /smích/. To to asi vnímám nejvíc, ale jinak ne.

Co bys dělal, kdybys nebyl hokejistou?
Vůbec si neumím představit, co bych dělal. Hrozně mě baví práce s dětmi. Kdybych měl s hokejem skončit teď, tak bych se chtěl věnovat výchově dětí. Ale jinak vůbec nemám představu, co bych dělal.

Jak vidím, tak k hokeji vedeš i svého syna. Chtěl bys, aby šel v tvých šlépějích?
Chtěl bych, aby byl všeobecný sportovec, aby toho uměl co nejvíc. Manželka si ho vzala na starosti na lyže. To umí, už rok lyžuje. Naučil se parádně na kole. Jsem rád, že se toho nebojí. Jednou si bude moct vybrat, co by chtěl dělat sám.

Zlatá hokejová éra z přelomu tisíciletí je pryč a mezery mezi jednotlivými úspěchy na světovém turnaji se prodlužují. Zhoršuje se kvalita českého hokeje v porovnání se zbytkem hokejového světa?
Neviděl bych to tak dramaticky... Podle mě se hokej strašně vyrovnává. Tím, jak hráči chodí různě po ligách po Evropě, se herně vyrovnávají. Řekl bych, že už to není tak, že by byly čtyři nejlepší týmy, ale že každý může porazit každého. Spíš bych to viděl takhle, než že my bychom na tom byli nějak špatně.

Jedna nehokejová otázka na závěr. Je to teď všude kolem nás, valí se to ze všech médií – uprchlická krize, hrozba teroristických útoků. Jak tu situaci vnímáš očima běžného občana?
Řeknu to takhle: já mám největší strach o něj /otočí se přes rameno na syna na ledě/. My to asi nějak zvládneme, ale když pak člověk vidí trpět děti , to je pro mě nejhorší. Už si to představím i na něm – kdyby se mu něco mělo stát, tak vůbec nevím, jak bych to zvládl. Samozřejmě mám strach, že se mu může něco stát a jen věřím, že to tu nějak zvládneme a že si nic takového nestane.