Deset klíčových okamžiků na cestě za bronzem - část první

1. Posílení týmu

Největší posilou pro Bílé Tygry byl jistě gólman, jehož jméno zná snad každý člověk, který se kdy setkal s hokejem. Milan Hnilička se upsal v Liberci na tři roky a hlásal, že chce v Liberci získat extraligový titul. Hodně fanoušků od něj očekávalo trochu jiné výkony než Milan předváděl na začátku soutěže, pak ale jeho forma vzrůstala a právě tomu se budeme věnovat dále. Tak trochu ve stínu zůstaly i díky příchodu Milana Hniličky další posily Bílých Tygrů.

Miroslav Duben, který v minulých sezónách hájil barvy Pardubic, a také Lubomír Vaic a Andrej Podkonický, jejichž jména byla pro většinu fanoušků neznámými. Velmi brzy si však tito borci získali svou hrou srdce návštěvníků Svijanské arény, a tak se stali automaticky součástí týmu, který fungoval.

Igor Rataj pomáhal Bílým Tygrům už v minulé sezóně a to velmi výrazně, liberecký management se chtěl už tehdy dohodnout se Znojemskými Orly na jeho setrvání pod Ještědem, ale o tom tehdy nechtěli funkcionáři Orlů ani slyšet. Igor se tak dostal do Liberce až v této sezóně a i když základní část nepatřila mezi ty nejpovedenější, v play off se stal jednou z opor Tygrů. V neposlední řadě se stal dobrou posilou exsparťanský Jan Tomajko, který odvedl dobrou sezónu a v dalších ročnících se jistě stane oporou.

2. Marodka

Zvláštností této sezóny bylo to, že marodka Bílých Tygrů byla buď plná obránců, nebo naopak útočníků. Asi největší krizi zažil klub před Vánoci, kdy se na marodce tísnilo devět útočníků. Dlouhodobá zranění se týkala v základní části dvou potřebných útočníků, na které klub před začátkem sezóny hodně spoléhal.

Aleš Kotalík a Andrej Podkonický si na marodce pobyli zhruba dva měsíce. Aleš zkoušel po částečném uzdravení nastoupit do zápasu, ale neodehrál ani celou první třetinu a zranění se mu obnovilo. Andrej s léčením nespěchal a do koloběhu zápasů nastoupil až před koncem základní části, o to víc se ale pral o každý bod a obzvlášť v play off se s Lubomírem Vaicem stali účinnou zbraní, proti které soupeř často nevěděl kde mu hlava stojí.

Samostatnou kapitolou by mohlo být zranění Jaroslava Modrého, který nemohl hrát konec základní části. Jarda přesto, že nemohl hrát, byl se svými spoluhráči alespoň na střídačce a pomáhal trenérům. Dokázal tak obrovskou chuť pomoci Liberci v boji o výhodnou pozici do play off a obrovské srdcařství. Spekulovalo se o tom, že pokud se Tygrům podaří postoupit do semifinále play off, mohl nastoupit. Ohromným překvapením pak bylo, když v prvním zápase vyřazovacích bojů se na ledě pražské Sazka arény objevil a odehrál dobrý zápas. “Kdyby to byl kdokoliv jiný než Jarda Modrý, tak by teď po sezóně doléčoval zranění, Jarda ale nastoupil i když ho to muselo bolet,“ řekl po sezóně manažer klubu Ctibor Jech.

Největší újmu ale v sezóně utrpěl Leoš Čermák, který inkasoval ve druhém semifinálovém zápase v Pardubicích nešťastný úder hokejkou do oka, který si vyžádal následné několikaměsíční léčení.

3. Nedobytná Svijanská aréna

Skvělé výkony hráčů letos přilákaly do Svijanské arény mnoho diváků. Celkem jich bylo při domácích zápasech 113 664, což tvoří vynikající průměr 4372. Již v základní části se podařilo několikrát arénu vyprodat a skvělá atmosféra společně s předváděnou hrou se nezapomenutelně musela divákům vrýt do paměti. Bílí Tygři doma prohráli jen třikrát, a sice s týmy Hamé Zlín, HC Moeller Pardubice, HC Chemopetrol Litvínov a jednou v prodloužení s pražskou Slavií. Jinak všechny body zůstaly doma.

Liberečtí hokejisté ve Svijanské aréně ukořistili celkem 60 bodů z celkových 93 a výborné výkony v domácím prostředí položily základ postupu do play off. Škoda jen, že se v závěru základní části nepodařilo Tygrům udržet čtvrtou příčku tabulky, která znamenala výhodnější pozici pro play off. Hráči si po každém zápase před libereckými fans libovali, jakou atmosféru se podaří ve stařičké aréně vytvořit. Když jsme se zeptali po posledním utkání základní části Václava Nedorosta, jak si vysvětluje nedobytnost liberecké tvrze, řekl nám: “Možná je tu ostatním zima, tahle aréna je asi nejchladnější v extralize a my jsme na to za sezónu zvyklí,“ vysvětlil s úsměvem na rtech.

4. Vzrůstající forma Milana Hniličky

Po první třetině extraligy se jen málo kdo z fanoušků ubránil lehké kritice na hlavu liberecké jedničky Milana Hniličky. Jeho forma nebyla na výši a dlouho si nemohl zvyknout na extraligu, na jiné prostředí a na jiný styl hry. Čím více se blížil čas Vánoc, tím více forma Milana stoupala a fanoušci začali skandovat jeho jméno v ochozech čím dál častěji. Milanova forma vzrůstala a procentuální úspěšnost zákroků také. Samozřejmě za to mohla i výborná defensivní činnost libereckých beků, ale leckdy, když se před Hniličkou ocitl nebezpečně najíždějící útočník, vytáhl Milan jeden ze svých famózních zákroků, kterým roztleskal své příznivce.

Jedinou skvrnkou na jeho výkonu v základní části je gól v poslední sekundě zápasu na Kladně, díky kterému ztratili Bílí Tygři bod za remízu a utkání tak díky této chybě vyhráli kladenští hokejisté 5:4. V novém roce Tygr s číslem 33 na zádech pokračoval v dobrých výkonech i přes to, že se marodka Liberce začala nebezpečně plnit obránci.

Samostatnou kapitolou je pak jeho účinkování v play off. I díky němu se Liberci podařilo postoupit přes Slavii do semifinále soutěže, především díky vynikajícím zákrokům ve Svijanské aréně a v posledním sedmém zápase na ledě Sazka Areny v Praze. S Pardubicemi se již projevila únava hráčů v poli kvůli početné marodce a z toho pramenící chyby v obraně. Některé Milan dokázal napravit a na jiné již nedokázal reagovat. Osudným pro něj bylo zranění kolene, které utrpěl v druhém utkání na ledě Duhové arény, přes veškerou snahu beků byl v prodloužení překonán střelou od modré. Osobně si myslím, že si Milan Hnilička letošní sezónu, která pro něj byla první v dresu Tygrů, pořádně užil a po zásluze byl na galavečeru ledního hokeje vyhlášen deníkem Právo nejlepším gólmanem extraligy.

5. Hráči NHL

Zatímco věhlasné kluby nejvyšší soutěže jako Spatra, Slavia, Pardubice apod. vsadily na známá jména jako Nedvěd, Vašíček, Pálffy, Hejduk a další, Liberec se soustředil na dravé mládí, a tak se mohli fanoušci ledního hokeje v Liberci těšit na Kotalíka, Vrbatu a Nedorosta v útoku a obránce Jiřího Fischera v obraně. Co se útočného tria týče, již v přípravných utkáních bylo jasné, že jejich pojetí hokeje je trochu jiné než na jaké jsme byli zvyklí. Dravost, napadání, dohrávání soubojů a skvělý smysl pro hru jim nebyly cizí a byla radost je vidět na ledě.

Škoda byla, že brzy po začátku soutěže přišlo zranění Aleše Kotalíka, který byl na ledě takřka k nepřehlédnutí. Když už se fandové těšili na příchod robustního obránce Jiřího Fischera, který působil v národním týmu na světovém poháru, přišlo jeho zranění, a tak se tento usměvavý mladík mohl do Tygří smečky zapojit až zhruba v polovině základní části.

Zcela neplánovaně se v libereckém dresu objevil i velezkušený zadák Jaroslav Modrý, který v zámoří nejprve vyčkával jak se vyvine situace okolo NHL. Když nebyl zaznamenán žádný pokrok v jednání, začal si Jarda hledat angažmá a jeho kroky zamířily právě do Liberce. Pokud se dá nějak shrnout působení hráčů z NHL v dresech Liberce, dalo by se říct, že útočné trio se díky předváděné hře dostalo do povědomí české hokejové veřejnosti a v případě Jiřího Fischera a Radima Vrbaty, který se stal prvním nositelem Řádu Bílého Tygra, i vstupenkou na mistrovství světa ve Vídni.