Z Třebíče přes Slavii a Sibiř až do Liberce

Pozn.: Článek byl původně psán pro web bývalého Čermákova klubu. Právě v den, kdy byl článek dokončen, zavál hokejový osud Leoše Čermáka do města pod Ještěd.

Foto: Martin Prokop, Michael Mareš.

1. kapitola – premiérový rok ve Slavii

“Chtěl jsem do Slavie, protože jsem tady znal trenéra“
Je léto roku 2000 a urostlý mladík se objevuje v Edenu. V prvoligové Třebíči si ho vyhlíží tehdy ještě “jen“ sportovní manažer Slavie, Vladimír Růžička. Červenobílá legenda dostává na starost přivést nové posily a tak se poohlíží i v nižší soutěži. Příchodu Leoše Čermáka do Slavie však pomáhá i jiná trenérská osobnost, bývalý vynikající gólman Jaromír Šindel. “Vlastně nějaký čas předtím se Česťa Šindel dostal nějakým způsobem do Třebíče, kde chvíli trénoval juniory a já tam právě za ně hrával. Poté mě chtěl do Slavie do juniorů, což se nakonec na nějakou dobu podařilo a já byl ve Slavii. Dál mě sledoval a do Slavie jsem přišel zrovna v době, když se Česťa Šindel stal hlavním trenérem áčka. Vím, že byli jezdit na zápasy s Vláďou Růžičkou, takže mu dal asi na mě tip na základě toho, že mě znal a asi se mu zalíbil. Měli zájem.“ Kromě Slavie byl ve hře o nadějného forvarda i jiný extraligový celek, blízký soused Třebíče z jihomoravského regionu. “V té době jsem mohl jít i do Znojma, ale tam chtěli upéct takový přestup spíše na střídavý start. Já jsem tam nechtěl jít v žádném případě, chtěl jsem prostě do Slavie, protože jsem tady znal trenéra. Manažer Třebíče z toho nebyl moc nadšený, on by radši tenkrát chtěl Znojmo, protože mezi kluby funguje jakási spolupráce, hráčská a tak. Naštěstí to dopadlo tak, že jsem přišel do Slavie.“ V jedné věci se pro něj moc nezměnilo, stále zůstával věrný Slavii – jen s tím rozdílem, že tu Horáckou vyměnil za pražskou.

Z Třebíče do hlavního města republiky, to je pořádný životní skok, asi není pro nikoho jednoduché si zvykat na odlišné prostředí. Aklimatizace nakonec proběhla v klidu. “Je to tak, tenkrát jsme vlastně přijel z maloměsta, Praha je velká, ale Slavia se o mě dobře postarala. Dostal jsem byt blízko zimáku, ve Vršovicích, takže nebyl problém s dopravou nebo že bych měl zabloudit.“ I při první návštěvě kabiny se mohl Leoš cítit dobře, ve Slavii totiž právě probíhala velká obměna mužstva, po dvou neúspěšných letech bez playoff se v Edenu budoval nový tým. “Nováčků“ se tedy sešlo více, z Litvínova např. dorazila trojka Daniel Branda, Jan Alinč, Viktor Hübl, ze Znojma Jan Klobouček, z Karlových Varů Jan Snopek či z Chomutova Petr Martínek a Petr Jíra. “Určitě to bylo pozitivum, proběhla tady velká hráčská obměna. Kluků přišlo odevšad plno a tak se to tak nějak stmelovalo. Myslím, že tady byla suprová parta, akorát jsme se výsledkově chytili až na konci soutěže. Nebyl větší problém.“ V aklimatizaci mu pomáhali nejčastěji parťáci, které už znal ze svého krátkého působení ve slávistické juniorce. “Tak já jsem se znal s kluky jako Adam Šaffer, Honza Sochor, Robin Bacul nebo Honza Kopecký. Ale celkově tady byla dobrá parta, chodili jsme na večeře a tak.“

“Jako nováček jsem se hlavně rozkoukával“
Jako v podstatě neznámý mladík z první ligy nemusel na jednu stranu čelit nějakému tlaku na svou osobu, ale z pohledu mužstva tušil, že po “chudším“ období očekává vedení klubu posun do vyšších míst. “Přišel jsem jako nováček z první ligy, takže jsem se hlavně rozkoukával. Nebyli na mě kladeny žádné nároky nebo velké požadavky. Vlastně se nevědělo, jestli vůbec budu hrát v základu nebo ne. Ale vím, že klub chtěl hrát playoff.“ Ke své extraligové premiéře odjel s mužstvem do Vsetína, na ledě šestinásobného mistra se dostal do hry až v průběhu zápasu. Slavia remizovala 2:2.

Daleko více si bude pamatovat první start doma v Edenu. Za asistence televizních kamer si slávisté v nádherném souboji poradili s Karlovými Vary a vyhráli 6:5 v prodloužení. Ve 30.minutě se dostal v útočném pásmu k puku, tvrdě ho napálil a po chvíli slavil svůj první gól v extralize. “Určitě si na to vzpomínám, to bylo proti Karlovým Varům. Vlastně jsme poprvé naskočil od začátku zápasu, v útoku s Petrem Hrbkem a Honzou Kopeckým. Byl to celkem vydařený zápas, dával jsem gól a snad i nějakou nahrávku. Navíc mi ještě druhý gól neuznali, že byla posunutá brána. Vyhráli jsme, byl jsem určitě šťastný, že mi to takhle vyšlo. Spadlo to ze mě a pak už jsem hrál v klidu.“

“Ze začátku bylo trochu dusno“
Úvod soutěže nevyšel Slavii právě ideálně, předváděná hra nebyla možná tak špatná, ale projevovala se ještě nesehranost a chvíli to mužstvu trvalo. Nejen špatná koncovka znamenala horší výsledky, Slavia byla v tabulce stále někde na rozhraní playoff. Na klidu týmu určitě nepřidala ani známá aféra kolem trenéra Jaromíra Šindela. “Když se nám začátek nepodařil, tak tady byly takové tlaky z vedení, nespokojenost. Tenkrát tam měl i nějaké problémy ohledně své osoby trenér Šindel, takže tady bylo trochu dusno. Nakonec jsme to playoff uhráli a myslím, že se ta sezóna zdařila.“ Hlavní kouč byl nejprve “odsunut“ na post asistenta, aby poté doslova v tichosti od Slavie odešel úplně. Týmu se ujal Vladimír Růžička. Žijící ikona Slavie asi neplánovala, že se tak brzy dostane na tak důležitý post. Vždyť teprve v březnu téhož roku končil skvělý útočník svou aktivní hráčskou kariéru. Nabídka vedení klubu v nelehkém období se však nedala odmítnout.

Na řadu přišly trejdy, v tom nejvýznamnějším z konce roku 2000 přišel z Třince “starý známý“, kanonýr Viktor Ujčík. Návrat někdejší slávistické hvězdy byl jedním z impulzů pro následující šňůru osmi výher v řadě. Díky vynikajícímu závěru základní části, kdy Slavia odjela z ledu ze šestnácti utkání jen dvakrát bez bodu, se sešívaní borci probojovali do playoff. Euforie dostoupala vrcholu v předposledním kole, kdy slávisté rozhodli na domácím ledě vítězstvím 5:4 nad Českým Budějovicím definitivně o svém postupu. “My jsme se už od začátku potýkali s problémy, co si vzpomínám, tak jsme nehráli špatně, snažili se. Neměli jsme moc štěstí v koncovce, většinou jsme prohrávali o gól. Pak přišla taková křeč, ale pořád jsme věřili, že se to zlomí. Když to přišlo, tak nám narostla křídla, ty zápasy co jsme prohrávali o gól, tak jsme naopak vyhrávali my. Vlastně do posledního zápasu doma jsme hráli o postup, byly to nervy a obrovské drama. Ta vítězná vlna přinášela takové největší uspokojení a euforii. To se přeneslo i do playoff, kde jsme nakonec perfektně potrápili Vsetín, se kterým jsme dost nešťastně vypadli.“

“Po postupu byla euforie obrovská“
Nejdříve ale čekali Slavii ve čtvrtfinále Znojemští orli. Tým z města dobrého vína a okurek byl v sérii favoritem, nastupoval z pozice druhého nejlepšího týmu po dlouhodobé části. “To byl takový trošku paradox, že jsme hráli s klubem, do kterého jsem mohl jít před začátkem sezóny. Mě se na Znojmo zrovna nikdy dobře nehrálo, vlastně tam měla naše lajna za úkol eliminovat tu jejich útočnou řadu. Nakonec to pro nás dopadlo šťastně a dobře, i když znojemští fanoušci si nějak nepřipouštěli a ani nevěřili, že bychom je mohli vyřadit a také nám to dávali dost najevo. Když jsme to dramaticky dotáhli do vítězného konce u nich v sedmém zápase, tak to o to více hřálo.“ Série byla skutečně hodně napínavá a plná zvratů, po dvou vítězství doma se znojemští už pomalu viděli dále, slávisté jim to však v Edenu stejnou měrou oplatili a navrch přidali vítězství v pátém utkání.

V dalším duelu se zaplněný stadionek ve Vršovicích těšil na velké oslavy. Osud tomu chtěl jinak a nahoru zas, poté co přežili klinickou smrt, vylétli Orli. Na rozhodující bitvu se jelo do Znojma. “Byl to vlastně takový promarněný mečbol, v kabině jsme potom byli hodně špatní. Před tím sedmým zápasem nás trenéři vyburcovali, i když tam bylo cítit takové rozčarování. Co si pamatuji, tak jsme v tom posledním utkání byli hodně pod tlakem, snažili jsme se hrát jednoduše odzadu na brejky. Viktor Ujčík tam rozhodl, dal dva góly, v bráně chytal výborně Roman Málek. Prostě jsme tomu začali pomalu víc a víc věřit, a o tom to asi je, hrát srdcem.“ Po dobu celé série se nesl jeden průvodní jev – totiž znojemské stížnosti na přílišnou tvrdost soupeře, média toho byla plná. Technický a kombinační styl Znojma narazil na tvrdou hru Slavie. Z té doby utkvěl všem fanouškům jistě i známý výrok Vladimíra Růžičky: “V playoff teče krev, to my víme, nehraje se o párek s hořčicí.“ Jedním z tvrdých hochů ve Slavii byl právě Leoš Čermák, který měl v tzv.checking-line spolu s Radkem Matějovským a Michalem Supem na starost ubránit největší hvězdy soupeře. A dařilo se jim to skvěle, slovenské duo Uram – Pucher se prakticky vůbec neprosadilo. Kromě toho navíc stačil ještě třebíčský odchovanec jediným gólem rozhodnout čtvrtý zápas. “Oni si pořád stěžovali, že hrajeme zákeřný hokej plný faulů. Já si myslím, že jsme hráli normální hru do těla, jenže oni tam na to neměli hráče. Jsou tam ještě pořád hráči, co simulují pády, skáčou na ledě a cítí se pořád ublížení, ale přitom sami nehrají čistě. Právě to bylo o tom, že si stěžovali do médií, jak je bijem a je to samý zákrok na pět plus do konce utkání. Možná kdyby se víc soustředili na hru, tak by jim to přineslo věští ovoce.“

Radovala se Slavia a historický první postup klubu do semifinále byl důvodem k pořádné oslavě. Cesta domů z jihu Moravy musela být hodně zajímavá. “Po tom postupu byla euforie obrovská, v rámci možností, nějak jsme to nepřeháněli, byla oslava celkem bujará, ale na druhou stranu jsme si už říkali, že zkusíme potrápit Vsetín a dojít co nejdál.“

“Po čtvrtém semifinále zavládlo zklamání“
V souboji s valašským gigantem byl jasným favoritem tehdy pětinásobný mistr ze Vsetína. Pro tým kolem Jiřího Dopity nemělo být podle všech prognóz velkým problémem přes partu chlapíků obarvených na blond postoupit do finále. První dva duely na Lapači tak skutečně vyzněly, i když především v tom druhém měli vsetínští co dělat. V Edenu však slávisté předvedli do té doby možná dva z nejlepších výkonů historie klubu. Ve třetím duelu vyhráli po nádherném obratu 4:2 a fanoušci se tak mohli těšit na další pokračování, naděje žila.

Na 4.dubna 2001 se bude v Edenu vzpomínat ještě dlouho. Hra, kterou slávisté předváděli po dvě třetiny, byla nezapomenutelným zážitkem. Za stavu 5:2 se přibližovaly myšlenky na rozhodující pátý zápas na Lapači, ale nakonec bylo vše jinak. Zkušený favorit vyrovnal a v prodloužení rozhodl slovenský kanonýr Ján Pardavý. V tu chvíli slávisté zažívali, jaký dovede být hokej krásný a krutý zároveň. “Bylo to obrovské zklamání, za stavu 5:2 jsme si už ani nepřipouštěli, že bychom mohli prohrát. Už jsme byli celkem unavení, vlastně beci hráli skoro pořád na dvě obrany, tak to bylo asi znát. Vsetín prostřídal všechny hráče, takže byli odpočatí a čerství. Dostali jsme nešťastné góly, vůbec to byl takový hodně smolný zápas. Zase jsme si ale dokázali, že můžeme hrát s každým.“ A tak to také brali fanoušci Slavie, v Edenu byla cítit spokojenost a hráči si se svými fandy vychutnali vřelou děkovačku. I když někde vzadu bude všem “strašit“ vzpomínka na promarněnou šanci asi až do konce života…

Leoš tak měl za sebou první sezónu v extralize, kterou zvládl na výbornou. Jedenáct branek a třináct asistencí v základní části, k tomu dvě branky v playoff. Na nováčka z nižší soutěže solidní čísla. “Asi dělá všem problém si na začátku zvyknout, je to opravdu všechno rychlejší, hráči jsou šikovnější, víc se bruslí a kombinuje. Rozdíl je třeba ve hře obránců, v první lize jsme dostávali od nich minimálně puků, vše se rozjíždělo odzadu. V extralize se snaží občas nahrát puk nahoru dlouhou přihrávkou. Určitě je znatelný rozdíl v rychlosti, ani ne tak v tvrdosti. I když ta první liga je hodně zákeřná.“

2. kapitola – výměna do Vítkovic

“S Viktorem Ujčíkem jsme si vyhověli“
O druhém roce v jakékoliv soutěži se říká, že bývá daleko těžší než první. Musí se potvrzovat předchozí výkony, očekávání jsou už vyšší, hráč už má nějaké jméno. “Takové věci možná jsou, ale já si je snažím nepřipouštět. Do sezóny vstupuji s tím, že kdybych se měl zabývat tím, co bych chtěl nebo jak by to mělo vypadat, tak to bych nad tím pak moc přemýšlel. Po nějakém nepodařeném zápase byl třeba z toho hodně psychicky špatný, že to nejde nebo nenaplňuji své představy. Prostě jsem začal druhý rok normálně, neřešil jsem kolik bych měl udělat bodů nebo kdo co ode mě čeká a snažil se hrát co nejlíp.“ Slavia od počátku sezóny poměrně pravidelně získávala body a usadila se v tabulce na bezpečných příčkách kolem pátého místa. Tým zvládl i těžkou situaci, když se ve 4.kole zranil Roman Málek a nahradila ho nezkušená dvojka Lukáš Hronek.

Po 17.kole přišla první výměna, do Karlových Varů putoval kapitán Jan Alinč za Ondřeje Steinera. Zranění i nadále Slavii provázela, více než měsíc chyběla největší letní posila Josef Beránek. V Edenu i tak vládla pohoda a znát byla i na Leošovi. Oživením byl pro něj přesun do útoku k Viktoru Ujčíkovi. Změna přišla vhod oběma, reprezentační kanonýr začal dávat góly. Největší kousek si oba nechali na dohrávaný duel s Litvínovem. Ujčík vstřelil “Chemikům“ čtyři góly, jeho kolega z útoku mu na tři nahrával. V médií se pak oba předháněli ve skládání komplimentů. Spolupráce klapala. “Pro mě to byla tenkrát hodně velká změna, já jsem většinou hrál třetí lajnu, co měla spíše destruktivní úkoly. Tam bylo trošku takové střelecké trápení těch hráčů, co by asi měli dávat více gólů. Pak se to nějak rozházelo, až jsem se k Viktorovi dostal já. Byl jsem z toho sám překvapený, že s ním mám nastupovat, navíc v centru. Myslím, že jsme si vyhověli. Věděl jsem, že je velice rychlý a má tah na bránu, tak jsem se snažil, když jsem měl puk, hledat ho na druhé modré, kde se on dovedl perfektně uvolnit. Měl prostě ohromný čich na góly. Celkem se nám dařilo, vlastně až do té doby než přišel ten trejd . . .“

“Po trejdu jsem ten den nespal, byla to rána“
Ve třetí čtvrtině se přestalo Slavii dařit, nedávala góly a generální manažer a zároveň hlavní trenér Vladimír Růžička se rozhodl tým oživit. Poslední zápas v červenobílých barvách odehrál Leoš Čermák v 37.kole doma proti Havířovu, pak se dozvěděl nemilou zvěst: byl si vyměněn do Vítkovic za Josefa Štrauba. Pro někoho to možná byla překvapující změna, vyměnit nadějného borce za ostříleného pětatřicátníka, navíc hráče kterému se právě moc nedařilo. Jak se později ukázalo, Vladimír Růžička věděl co dělá a nakonec to bylo výhodné pro všechny strany. “Ty první pocity, byla to pro mě celkem rána, zažil jsem to poprvé. Možná to bylo o to větší zklamání, že jsem vlastně neviděl až tak velký důvod, proč bych měl být trejdovaný, když jsme dohrávali zápasy na dvě lajny a já hrál pořád. Takže se mi v hlavě honilo dost věcí, proč a tak, co se děje? Ten den jsem z toho nespal, to musím přiznat. Na druhou stranu jsem se dozvěděl, že si mě Vítkovice vybrali. Navíc když jsem ještě hrál v Třebíči, tak tam byly nějaké námluvy, pan Hadamczik se o mě zajímal. Pak za ten první týden, co jsem byl ve Vítkovicích, to ze mě spadlo. Cítil jsem tam důvěru, v týmu panovala velká pohoda, hráči mě přijali super a byla tam skvělá parta. Cítil jsem se absolutně výborně a od toho se odvíjela další část té sezóny, až do finále. Nesmírně rád na to vzpomínám.“

“Ve Vítkovicích se mi zvedla psychika“
Zvykat si však musel na jiný styl hokeje a hlavně na větší kluziště. Na vítkovickém “letišti“ nešel uplatňovat styl ze Slavie, s agresivním napadáním a tvrdou hrou do těla, pro kterou má ideální fyzické parametry. “Tak tam je hokej určitě jiný, je tam obrovské kluziště. Takže když jsme se snažili hrát aktivní forčekink, tak bylo dost těžké to objezdit, když se vám postavili dva beci každý do jiného rohu. Na Slavii je malinké kluziště, není tady na nic čas, je to plné osobních soubojů. Ve Vítkovicích si můžete zahrát víc hokej, s pukem, trenéři nás nabádali, abychom si to dávali. Na to jsem se myslím aklimatizoval celkem dobře. Zvedla se i psychika, tam byla u všech hráčů úplně jiná než na Slavii. Když jsem odcházel, tak to byly jen nervy a nervy, že nedáváme góly a pořád jsme jen bláznili. Třeba i ty tréninky ve Vítkovicích byly přizpůsobeny tak, aby hráči to sebevědomí získali.“

Severomoravské “vyhnanství“ skutečně přišlo mladému útočníkovi k duhu, Vítkovicím se dařilo a pod vedením charismatického kouče Aloise Hadamczika v pohodě “dopluly“ do playoff z páté příčky. Tam si nejdříve Ostravané poradili ve vypjaté sérii s Plzní a poté zdolali v semifinále i Zlín. Překvapení bylo na světě, Vítkovice moc lidí před začátkem playoff netipovalo na účastníka finále. Díky obrovskému týmovému duchu a několika individualitám se jim to ale podařilo, a nutno říci, že zaslouženě. “Konec sezóny, už nějak od těch Vánoc, šlapal tým bez problémů, byla tam herní pohoda. Tým měl sílu, byl tam výborný gólman Jirka Trvaj. Na co jsem nebyl třeba zvyklý, že jsme byli schopni venku porazit vlastně kohokoliv, tým byl možná silnější na cizích hřištích jak doma. Měli jsme sebevědomí, věřili si a chtěli hrát poctivý hokej. No a vlastně první kolo jsme začínali venku v Plzni. Naše první lajna měla obrovskou fazónu, hráli tam zkušení hráči. Je to jedno s druhým, když se skloubí i trošku štěstíčka, tak to může dopadnout tak, jak to nakonec dopadlo.“

“Sparta byla ve finále silnější“
Shodně jako Vítkovice postupovala dále i Slavia, v semifinále se utkala v pražském derby se Spartou. Na svého velkého rivala nakonec nestačila a prohrála jasně ve třech zápasech. Leoš tak musel pro sebe pikantní souboj oželet. “Já jsem se na to nedíval tak, že by mi Slavia nějak ublížila. Byl jsem nakonec rád tam, kde jsem byl. Myslím si ale, že tenkrát by asi Slavia pro nás byla lehčí soupeř.“ Vítkovické překvapení tak stálo tváří v tvář Spartě. Hokejový gigant z pražských Holešovic byl nakonec nad jeho síly. “Myslím si, že jsme si jich ani tak nezalekli. Oni měli hodně zkušený mančaft a rozhodovalo, že uměli proměnit šance, které se vypracovali. My jsme měli ke konci playoff navíc problémy, přišla zranění. V tom druhém zápase na Spartě, jak jsme dostali 0:7, tak tam u nás nastaly i zdravotní problémy, kdy asi půlku mužstva postihla střevní chřipka.“ Přitom měly Vítkovice na své straně psychologickou výhodu po prvním duelu, který překvapivě v Paegas Aréně vyhrály. Na vítězném obratu se jednou brankou podílel i Leoš, když si vychutnal Petra Břízu. “Určitě jsme tím překvapili každého, asi nikdo nepočítal, že bychom tam mohli vůbec vyhrát. Navíc jsem ten zápas vlastně otočili. Možná jsme se trochu zalekli, jeli jsme domů se stavem 1:1 na zápasy, což bylo super. Ale doma už je člověk více pod tlakem, venku může překvapit, doma už musí vyhrávat. My jsme moc chtěli, jenže nám vždycky nevyšel začátek zápasu. V desáté minutě jsme třeba už prohrávali dva nula a to se proti Spartě už těžko obracelo. Sparta byla prostě silnější.“

“Premiéra v repre? Takový pěkný dárek pro mě“
Kromě týmové úspěchu mohl být Leoš spokojen i s vlastními výkony, v playoff hrál ve velké formě, vše kulminovalo ve finále, kde patřil k největším oporám mužstva. Kazilo mu to jediné – zranění. “Byl to super zážitek, ale ta vzpomínka je taková nešťastná, smutná. Hned v prvním finále jsem si poranil rameno, pak jsem druhý zápas ani nehrál. Měl jsem to mít na měsíc do dlahy, nechtěl jsem si ale závěr sezóny nechat ujít a šel i přes tu bolest. Musel jsem si to rameno nějak zpevňovat, přitáhnout ho k tělu, abych mohl vůbec držet hokejku, což mě dost omezovalo. Škoda, mohli jsme třeba Spartu potrápit ještě více.“ Jeho výborné formy si všimly i tehdejší stavitelé národního týmu, Josef Augusta a Vladimír Martinec. Přišla pozvánka do přípravy mužstva na MS, na poslední turnaj Euro Hockey Tour Karjala Cup. I přes trápení s poraněným ramenem se ve Finsku dočkal debutu v reprezentaci. “Pořád jsem měl vlastně problém s tím ramenem, ale nabídka nepřichází každý den, tak jsem se rozhodl jet. Řešil jsem, že bych to chtěl zkusit. Tenkrát jsem měl nějakou intenzivní regeneraci a dostal jsem na to ortézu. Trošku se mi to po čtrnácti dnech zlepšilo a chtěl jsem za každou cenu jet, i když jsem třeba nebyl stoprocentně fit. Byl to pro mě pěkný zážitek, i když ten turnaj se nám moc nevydařil, prohráli jsme všechny tři zápasy. Byl jsem rád, že jsem se tam mohl vůbec podívat a zjistit, jak to tam chodí.“ Zároveň si uvědomoval, že šance odjet na Mistrovství světa je téměř nulová. “To v žádném případě, byla to jen dobrá zkušenost a možná takový pěkný dárek pro mě, za ten zdařilý konec sezóny. Mančaft na MS už byl vlastně hotový, takže na Karjalu většina hráčů ani nejela. Jeli tam vlastně kluci, aby se ukázali do budoucna.“ Do svých statistik tak má zaneseny tři reprezentační starty, které posbíral v útoku po boku sparťanů Ondřeje Kratěny a Martina Chabady.

Po sezóně bylo nutné vyřešit, kde bude hrát další rok. Na severu Moravy mu skončilo hostování, Vítkovice měly na jeho pokračování v týmu velký zájem, jenže Vladimír Růžička byl neoblomný a jasně vzkázal, že bude hrát ve Slavii. “Tak trošku to jednání ze strany Slavie bylo nekompromisní. Když to budu hodnotit z hlediska hráče, tak asi nemá důvod odcházet z mužstva, kde se mu daří a jak se říká, hokejově vzkvétá. Proběhly nějaké jednání o mém setrvání ve Vítkovicích, ale to bylo hned zamítnuté. Já jsem to pak nějak už neřešil a nastoupil do přípravy ve Slavii.“ Jak se ale později ukázalo, v Edenu nezůstal na dlouho…

3. kapitola – odchod na dalekou Sibiř

“Sám bych si do Ruska netroufl“
Absolvoval takřka celou letní přípravu a pak přišly nabídky z ruské superligy, která se stala novým “hitem“ pro české hokejisty. Po počátečním oťukávání dostává Slavia konkrétní nabídku od týmu Sibir Novosibirsk. “Nějaké kontakty byly už po sezóně nebo vlastně na začátku letní přípravy, ale to bylo spíše spekulativní, že se říkalo, že mají o mě zájem dva kluby (mělo se jednat o CSKA Moskva a Ladu Togliatti-poz.aut.). Já jsem to neřešil a nesledoval, tenkrát jsem si jen říkal - Rusko, jéžišmarjá! Pak z toho vykrystalizovala konkrétní nabídka a po jednání se Slavií a s agentem jsme se rozhodl tam na rok jít. Bylo to na hostování, přičemž jsem tady ve Slavii jakoby prodloužil kontrakt a na rok jsem byl uvolněný do Novosibirsku.“ Slávističtí fanoušci možná brali odchod šikovného útočníka jako nepochopitelnou oslabení, ale proti tomu postavil Vladimír Růžička pádný argument – z finančního hlediska přinesl obchod docela slušnou sumu do klubové pokladny. “Možná to bylo výhodnější pro Slavii než pro mě. Ale já jsem si pak říkal, že taková nabídka už by příště přijít nemusela, že jsem mladý a měl bych zkusit nějakou zahraniční štaci. Už z hlediska toho, že to bude pro mě dobrá škola. Šel jsem do toho, ale hlavně také z důvodu, že tam budeme dva Češi spolu s Martinem Tomáškem. Sám bych si asi netroufl.“ Spolu s bývalým spoluhráčem z Vítkovic tedy zanedlouho rozšířili české řady v ruské superlize. Pomoc svého krajana byla asi tím rozhodující závažím, která převážila osud další kariéry na východ. “Já jsem to podepisoval až na tom základě, že tam bude i Martin. Do toho přípravného kempu jsme vlastně šli s předběžnou smlouvou, Rusové jsou tak zvyklí, že po měsíci můžou ten kontrakt zrušit. Pro oba to dopadlo dobře a vydrželi jsme tam celou sezónu.“

“Věděl jsem, že se domů dostanu minimálně“
Před pár lety by asi ještě nikoho nenapadlo, že budou Češi houfně odcházet na východ od své vlasti. Rusko provázela ne zrovna lichotivá pověst co se týče životních podmínek, bezpečnosti a dalších aspektů. V poslední době se to ale mění, bohaté ruské kluby lákají do svých řad opravdové hvězdy a i domácí hokejisté nemají důvod odcházet jinam, snad kromě NHL. Určité obavy ale přetrvávají, zvláště když máte strávit rok na daleké Sibiři. “Nějaké signály jsem měl od agenta, který to tam navštívil, takže jsem zhruba věděl o co jde. Strach byl určitě, obavy co mě asi tak čeká, ale zas jsem se to snažil brát ze stránky cestování. Tam jsou mezi těmi městy, kde se hraje, obrovské vzdálenosti a tak se hodně cestuje. Novosibirsk je tak nějak v půli Ruska, takže na západ i na východ to bylo podobné. Věděl jsem, že kdybych byl třeba v Moskvě, tak bych byl blíž republice, ale stejně bylo jasné, že se domů moc nedostanu nebo minimálně.“

“Protihráči na nás občas řvali – táhněte domů“
Jedna věc byly životní podmínky, další otázkou byly ambice nového zaměstnavatele. Sibir Novosibirsk byl nováčkem v soutěži a tak se nedalo očekávat, že bude hrát hned o titul. “Samozřejmě tam byl zas ta stránka, že se tvořil nový mančaft, takže nebyly nějaké velké požadavky. Věděl jsem tedy, že se bude hrát spíše vzadu, i když jsem přecejen trošku čekal, že budeme hrát o trochu výš. Byly tam takové porodní bolesti, jaké asi u nováčka bývají. Na hráče byl vyvíjen menší tlak.“ Úlohu obou českých krajanů v mužstvu to rozhodně neusnadnilo, jako cizinci museli neustále dokazovat své kvality a že si zaslouží hrát i na úkor domácích borců. Ti to pak nenesli úplně snadno a především reakce protihráčů nebyly moc přívětivé. “Většina hráčů to nenesla nějak moc pozitivně, ruský naturel je jiný, nejsou tomu moc naklonění. Cítí to tak, že Češi jim zabírají místo v sestavě. Třeba na ledě, když jste se s někým srazil nebo někoho “osolil“ v souboji, tak se vám to snažili oplatit ještě víc, protože viděli, že je to Čech. Kolikrát tam na nás už hráči řvali – táhněte domů, do Česka. To už bylo takové ostřejší.“

Postavení české hokeje ale v Rusku špatné rozhodně není, jinak by tam asi tolik hráčů neodcházelo. Úspěchy z poslední doby, tedy čtyři tituly z Mistrovství světa a olympijské zlato z Nagana, mají pořád velký zvuk. Nebylo tedy divu, že se v Omsku vytvořila česká minikolonie s trenéry Hlinkou a Rulíkem, a útočníky Paterou, Procházkou, Vlasákem. V Jaroslavli si zas nemohli vynachválit kouče Vladimíra Vůjtka a jeho krajana Jana Peterka. “Když jsem tam přišel, tak tam byl vlastně jen Peterek s panem Vůjtkem, česká kolonie se začalo rozrůstat ve stejném roce co jsem přišel já. Ten zvuk se tam asi zvedl, ale pořád to bylo v začátcích. Teď už jen koukám, že tam našich hráčů přibývá a přibývá.“ K posledním “úlovkům“ patří i ex-slávisté Jan Hejda a Radek Duda. Na soupiskách ruské superligy byste nyní napočítali na třicet českých hokejistů, což je po NHL bezkonkurenčně nejvíce.

“Že s námi byli spokojení, jsme se dozvěděli až na konci sezóny“
Hra obou českých krajánků v Sibiru Novosibirsk se setkala s kladnými ohlasy, tlak dvojice kamarádů zvládla a patřila k oporám týmu. Pořádný hokej si možná ani tak nezahráli a nezářili v kanadském bodování, v Rusku se však platnost pro tým posuzuje podle jiných ukazatelů. “Na cizince tam jsou určitě kladeny vyšší nároky. Naštěstí se nám dařilo hned od začátku , neměli jsme problémy, že bychom naše lajna s Martinem dostávali góly. Nehráli jsme špatně, i když těch gólů nám tam moc nepadalo. My jsme jako mančaft hráli zezadu, typického zanďoura. Já hrál bránícího centra, byl jsem skoro pořád vzadu na modré jako bek. Vypadalo to tedy tak, že jsme minimálně inkasovali, nějaký gól jsme dali, což oni tam trenéři hodně sledují. Říkají tomu mikromač, takový minizápas, jak se daří jednotlivým pětkám a podle toho soudí celý výkon a hru. Takže jsme v tom moc nepropadli, spokojenost tak asi byla, i když my jsme o tom nevěděli. Trenér s námi moc nekomunikoval, tvářil se pořád přísně, takže jsme ani nevěděli na čem jsme. Dozvěděli jsme se to až na konci sezóny, takže jsme stejně celou dobu žili v obavě, že se brzy sbalíme a pojedeme domů.“ O ruských koučů toho bylo už navyprávěno dost, diktátorské metody ala slavný Viktor Tichonov se ale v Novosibirsku nekonaly. “To určitě ne, trenér se sice hodně rozčiloval, tréninky byly náročné, hodně posilování, běh atd. Ale srovnávat s Tichonovem, to se určitě nedalo.“

“Pro Rusy je lepší vyhrát třeba 2:0 než 6:2“
Ruská liga bývá někdy označována jako nejlepší na starém kontinentu, což možná není od věci. Díky výborným finančním podmínkám, které mají místní kluby, se to v soutěži jen hemží kvalitními hokejisty. Mnohdy jde o dlouholeté reprezentanty, k tomu zahraniční hvězdy, vrací se hráči z NHL. Každá liga má nějaký svůj typický rys. V Rusku je to především někdy až přehnaně důsledná sázka na defenzívu. O tom by mohl například vyprávět trenér Vladimír Vůjtek, který dotáhl Lokomotiv Jaroslavl dvakrát k mistrovskému titulu. Na začátku svého angažmá musel třeba vysvětlovat, proč jeho mužstvo v zápase, který vyhrálo 6:1, dostalo ten jediný gól. “Jsou tam třeba mančafty jako Jaroslavl a další ze špičky, které hrají i celkem líbivý hokej. Pro ně nebyl problém dát šest gólů. Ti ruští hráči jsou na tom velice dobře po stránce technické a bruslařské, jsou hodně šikovní. Zase ten zbytek, tak polovina mužstev, hrála absolutní “beton“, včetně nás. Nebo třeba příklad Lada Togliatti, ta i když hraje nahoře, tak je vyhlášená tím, že hraje jakoby na 1:0. Pro Rusy je kolikrát lepší vyhrát třeba dva nula než šest dva, oni jsou spokojení, když neinkasují góly. Tam kladou takové požadavky, aby střelci dávali branky, ale hlavně když tým šlape, vyhrává o gól a minimálně inkasuje.“

“Není báza jako báza“
Pobyt v Rusku je spojený s jedním velkým “strašákem“, vyslovte před českým hokejistou slovo báza a hned uvidíte tu reakci. Dlouhá soustředění na tréninkové základně, většinou nevalného vzezření, jsou specialitou místních klubů. “Je to prostě takový naturel nebo povaha těch hráčů, platí na ně cukr a bič. Co jsem tak vypozoroval, tak spousta hráčů je tam na tvrdé podmínky zvyklá a když se jim povolí, tak toho hned zneužijí. Na jednu stranu je to asi přežitek, ale na druhou by někteří hráči měli problémy se životosprávou. Já jsem je viděl na několika akcích a to byli jak utržení ze řetězu, určitě víc než bývá u nás (úsměv).“ Pro českou dvojici však byla báza nevítaným “zpestřením“, při popisování té v Novosibirsku by vás určitě nejednou zamrazilo v zádech. “Bylo to těžké v tom, že ona není báza jako báza. My jsme se dostali na bázu v Omsku a tam jsem si říkal, že tady bych klidně bydlel. Vlastní pokoje pro jednoho, s televizí, absolutní klid. Celé nové a krásně zařízené. My jsme vystřídali dvě bázy. Nejdříve jsme byli v nějakém centru pro nemocné, takže to byl takový lazaret. To jste tam jen přišel a padla na vás depka. Pokoje byly po čtyřech, špatné postele atd. Pak jsme se sice přestěhovali na zimák, ale to bylo to samé. Museli jsme tam trávit čas i po každém ranním tréninku, takže třeba do čtyř pěti na báze odpočívat na pokoji. Když byl ještě odpoledne trénink, tak jsme ani nešli domů. Pustili nás třeba na noc, ale v sedm ráno už jsme byli zase zpátky na zimáku. Byl problém v tom, že bylo minimum osobního volna, ani se nemohlo nějak relaxovat. Kolikrát už měl člověk z toho depresi, pořád vlastně vidět 24 hodin denně stejné lidi, lezli jsme si občas na nervy.“

Na nějaké objevování krás či historických památek města tak nebyl čas, a když už třeba byl, nebyla nálada. “Když jsme měli volno, tak to bylo většinou v den co jsme přiletěli z nějakého tripu. Vraceli jsme se třeba v devět ráno, měli nějaký čtyř nebo pěti hodinový posun, takže člověk přišel domů a spal třeba do dvou. Pak byl zmatený z toho posunu, že ani už nebyla nálada něco dělat. Dobré bylo, že jsme si našel byt v centru, bydleli jsme s Martinem kousek od sebe. Po domácích zápasech jsme chodili pravidelně, ještě s našim gólmanem Kanaďanem, na večeře. Většinou takhle jako ti legionáři, občas i s ruskými kluky. Jinak nebylo moc času a možností.“

“V letadle se modlili všichni, i Rusové“
Další stinnou stránkou angažmá v ruské superlize je doprava. Na cestě stráví hokejisté spoustu času a na zápasy urazí kluby obrovské vzdálenosti. Vyrovnat se tomu může jen kanadsko-americká NHL. A na některých přesunech se všem doslova vaří krev v žilách. Na představu komfortní dopravy zapomeňte, připravte se spíše na pořádnou zkoušku odolnosti. “Náš klub byl oproti ostatním chudší, přesuny byly většinou letadlem. Jediné město, co se dalo jet autobusem, bylo asi pět hodin cesty. Dvakrát za sezónu jsme tedy vyrazili autobusem, jinak byly ty přesuny tak z devadesáti procent letadlem a občas i vlakem. Tak jsme třeba jezdili do Omsku, to vypadalo tak, že jsme vlezli v osm večer do vlaku, druhý den ráno v osm přijeli a šli rovnou na zápas. V tom kupéčku, ve čtyřech lidech a s báglami, to bylo přinejmenším hodně zajímavé. Nebo jsme kolikrát lítali takovým malým motorovým letadlem pro čtyřicet lidí, to byla tragédie a doslova horor, tam se modlili všichni, i ti Rusové. Bylo to vlastně jako práškovací letadlo, ohromný rachot, my jsme navíc s Martinem seděli hned vedle vrtule, takže jsme za pět minut měli hlavu jak nafukovací balón. Jednou jsme letěli dvanáct hodin, měli dvě mezipřistání, to jsme nemohli někde přistát kvůli mlze. Přistáli jsme v jiném městě a tam jsme čekali čtyři hodiny na letišti v minus třiceti.“ Chtělo by se na to říci: co tě nezabije, to tě posílí. A kdo to nezažil a nemá představu, může zkusit. Moc dobrovolníků by se asi nenašlo. Nicméně hokejisté ve Velké zemi se musí vyrovnat i s takovými nástrahami.

“Fanoušci nás nosili na rukou“
V osmnáctičlenném poli ruské superligy nakonec skončil Sibir Novosibirsk na konečném čtrnáctém místě, daleko od postupu do playoff, ale i bez bezprostředního ohrožení sestupu. “Vzhledem k tomu, jak to vlastně celé probíhalo, tak byla asi spokojenost. V jednu chvíli jsme dokonce sahali i po playoff, ale pak jsme prohráli pár zápasů a byl jsem namočeni v sestupu, kdy tam byly ještě dva moskevské mančafty. Byl tam tlak, aby se oba udržely, protože třeba Křídla Sovětů měla svou tradici. Bylo hodně těžké udržet se. Potom vlastně asi nastala ta největší euforie, tři zápasy do konce, kdy bylo jasné, že se udržíme. Ve vedení klubu panovala spokojenost. Kdyby to tak nedopadlo a sestoupili jsme, tak by to bylo asi hodně špatné, byli tam nějaké finanční problémy, takže hráči by ty peníze asi už neuviděli.“ Mít takové výsledky v Čechách, tak by se čekaly prázdné ochozy. Fanoušci v Novosibirsku však byli pro českého útočníka ohromným překvapením. “Fanoušci tam byli fantastičtí, po celou sezónu chodilo asi osm devět tisíc lidí. I když jsme prohrávali, tak nám tleskali, fandili a nosili nás na rukou, což jsem tedy koukal jako blázen. Vždycky říkali: nevadí, vyhrajeme příště. To bylo úplně neskutečné.“

“Kvůli zranění jsem musel odříct, ale radši bych byl na Baltice“
Zdálo by se , že během angažmá na daleké Sibiři upadne u trenérů reprezentace v zapomnění. Nový trenérský triumvirát v čele se Slavomírem Lenerem si ale jeho jméno pečlivě poznamenal do svých zápisníků. Přesto ani jednou neoblékl dres národního týmu. První pozvánky se dočkal v prosinci, na “domácí“ Baltika Cup v Moskvě. Kvůli zranění však musel odříct. “Tam v tom prosinci na Baltiku odřeklo dost hráčů, trenéři si vzpomněli na mě. Já jsem bohužel byl dost zdecimovaný z posledních zápasů, měl jsem nepříjemné zranění. Byl jsem asi nepoužitelný, kdybych jel, tak by to neprospělo nikomu, ani mě. Vím, jak to bylo tenkrát s tím ramenem, tohle bylo ještě horší. Tak jsem se také omluvil, mrzelo mě to dost, když už byla taková šance. Ale když není to zdraví, tak to nejde. Možná někteří lidé se na to dívají, že jsem nechtěl do Ruska, což by byla asi u mě blbost. Já jsem letěl do Česka, byl jsem tady čtyři pět dní a hned jsem musel stejně zpátky, dá se říct ve stejné době s nároďákem. Určitě bych byl radši na Baltice než někde na tréninkovém kempu.“

“Neměl jsem na výběr, musel jsem na čas do Ruska zpátky“
Ještě větší ránou byl druhý “pobyt“ u reprezentace. Leoše hodlali trenéři využít v přípravě na Mistrovství světa. Ačkoliv pro Novosibirsk už sezóna skončila, musel se pakovat zpátky. “Tam byl problém v tom, že jsem měl smlouvu do konce dubna. Byl jsem pozván do reprezentace, soustředění začínalo někdy kolem konce března. Trenéři chtěli, abych odehrál pár utkání. Ale Novosibirsk dal přes agenta avízo, že se musím vrátit zpátky, protože tam mám platnou smlouvu. Jelikož dlužili velkou částku i Slavii, tak jsem neměl moc na výběr, protože by jinak asi nevyplatili nic.“ Zařadil se do tréninkového kempu, který na první pohled neměl moc velký smysl. “To byla spíše taková šaškárna, trénovali jsme a hráli přátelské zápasy, turnaje. Vlastně o nic nešlo, ale oni to tam dělají z toho důvodu, že po sezóně je velký čas odpočinku, jsou tam tři měsíce volna a mančafty co se nedostanou do playoff ještě víc. A tak dělají tohle, jinak by se asi u některých hráčů, když by přišli na začátku nové sezóny, dost divili (úsměv).“

4. kapitola – návrat do Slavie, týmu mistra

“Možná bych ještě rok v Rusku vydržel“
Přišel konec hostování, návrat do Edenu. Nebyla vyloučena myšlenka pokračovat i další rok v ruské “misi“. Zájem z ruské strany byl, ale generální manažer Slavie Vladimír Růžička byl rezolutní a pětadvacetiletého útočníka jasně zahrnul do svých plánů pro novou sezónu. “Zájem z Ruska byl, i z jiných klubů, ale konkrétně z Novosibirsku přišla nabídka na prodloužení na dva roky. Jenže to nezáviselo na mě, já bych možná ještě rok vydržel. Při jednání bylo jasně naznačeno, že nepřichází v úvahu.“ Slavia počítala v útoku po veleúspěšné sezóně spíše ztráty a tak se jí návrat urostlého forvarda náramně hodil. V krátkém rozhovoru s Vladimírem Růžičkou zjistil i očekávání od své osoby. “Říkal mi, že se mnou počítá, měl bych být posilou a mužstvu pomoci.“

“Kdyby neřeším, mohlo to být úplně jinak“
Ani při ohromné vzdálenosti od domova mu nemohly uniknout poslední události kolem Slavie, vítězné tažení za historicky prvním mistrovským titulem pečlivě sledoval. “Já jsem klukům moc fandil, sledoval jsem to přes internet, některé zápasy jsem poslouchal i na Radiožurnálu. Takové to kdyby, jestli mě mrzí, že jsem u toho nebyl, to neřeším. Mohlo to být úplně jinak, třeba bych ani v tom mančaftu už nebyl, protože bylo zase dost trejdů. Poskládalo se to úplně jinak, i díky souhře náhod to vyšlo, mužstvo se stmelilo a vyhrálo.“

“Zaspali jsme úvod a pak už hrála roli psychika“
Od bouřlivých oslav uběhl už nějaký ten měsíc, ale přesto mohlo vítězné rozpoložení v kabině ještě být cítit. “Tak možná ze začátku to trošku bylo, že se spoléhalo, když to šlo na konci sezóny, tak to půjde i dál. Ale zaspali jsme úvod a už to bylo.“ V prvních šesti zápasech se Slavia neradovala z vítězství, takový začátek od úřadujícího mistra nikdo nečekal. A hned se začaly hledat příčiny. “Myslím, že hned v tom prvním kole doma s Třincem jsme nehráli špatně, ale inkasovali jsme po hrubých chybách. Druhý třetí zápas jsme byli všichni vykulení, co se děje. Pak už asi hrála hodně roli psychika, ne nadarmo se ve sportu říká, že hraje tak osmdesát procent výkonu.“ Vrchol krize přišel po dalším domácím utkání s Plzní, kdy slávisté ještě šest minut před koncem o gól vedli a nakonec prohráli. Došla trpělivost Vladimíru Růžičkovi, šatnou proběhla pořádná bouřka. “Tak bouřka byla určitě, před zápasem na Kladně byly i nějaké pohovory s vedením klubu. Mužstvu to tak nějak prospělo, pročistil se vzduch a trošku to z nás spadlo. My jsme to v kabině samozřejmě probírali, určitě každý věděl o co jde, bylo potřeba se někde chytit. To se nám povedlo právě na Kladně a od té doby hrajeme tak nějak to co bychom chtěli.“ Před televizním duelem na Kladně možná visela nad některými hráči hrozba trejdu. Výměna totiž bývá v době, kdy se nedaří, jedním z řešení. O tom by edenský útočník s dvanáctkou na zádech mohl vyprávět. “My jsme nad tím ani moc nepřemýšleli, každý ví jak to tady asi chodí, že je to na denním pořádku, hráči se mění a už to nikoho nepřekvapí.“

“Poprat se o playoff a načasovat správně formu“
Nálada ve Slavii se po pár dobrých zápasech zvedla. Pomohl k tomu i návrat elitního obránce Petra Kadlece, dalším pozitivním faktorem se stalo ustálení sestavy, i když Vladimír Růžička je právě známý tím, že často míchá se složením pětek. “Petr je výborný bek s rozehrávkou a přehledem, jeho příchod nám určitě pomohl. Předtím jsme měli problémy v obraně, byli tam zranění hráči, dost se to tam točilo. Vlastně nikdo nevěděl moc co hrát. Bylo to těžké, když se třeba začínalo na centru, pokračovalo na pravém křídle a končilo na levém. Ta souhra tam asi chyběla, teď už se to ustálilo a týmu to prospělo.“ Při pohledu na tabulku je však stále znát, že ke spokojenosti není zatím moc velký důvod. Ztráta z úvodu se bude nějaký čas dohánět, to v tom lepším případě. Cíle úřadujícího mistra ale rozhodně nemůžou být malé. “Určitě, cíl každého mužstva je dostat se do playoff, vytvořit si co nejvýhodnější pozici. V playoff pak hraje už roli celá řada okolností. Je to o momentální formě, štěstí a souhře náhod. Prostě se musíme poprat o playoff a načasovat správně formu, pak je možné všechno.“ Na co se ale musí slávisté připravit a s čím musí počítat už nyní, je zvýšená motivace soupeřů. Skalp mistra je hodně ceněný. “Právě, Slavia si loni udělala jméno, moc lidí jí to nemyslím ani nepřálo. Každý se teď na Slavii víc soustředí a důkladně připravuje, protože čekají možná větší sílu. To je jako když jsme my dřív hrávali proti Vsetínu nebo Spartě.“

“Já a MS u nás? To by musel jako nováček hodně zazářit“
O osobních cílech odchovanec třebíčského hokeje neuvažuje. “Já o tomhle opravdu vůbec nepřemýšlím, mám ve Slavii ještě platnou smlouvu, na tuhle a příští sezónu. Jde to kolem mě, chci se soustředit jen na momentální sezónu, koukám hlavně aby to klapalo mančaftu. Když se bude vyhrávat, tak budu spokojený.“ Můžete nadhazovat lákadla jako zahraničí, reprezentace či NHL, ale stejně neuspějete. “Zahraniční nabídku bych musel posoudit až podle konkrétní situace. Do reprezentace je z české extraligy akorát blíž pro ty přípravné turnaje, kdy má trenér hráče víc na očích. Na Mistrovství světa je to tak zmapovaný, že počítají maximálně s hráči z NHL, co jsou volní, takže od nás se tam moc hráčů nedostane.“ Příští rok se hraje MS v České republice, to musí být sen pro každého hokejistu, zahrát si před domácím publikem. “O tom podle mě můžou tak přemýšlet ti hráči, co jsou v repre stabilněji už delší dobu. Ti nováčci by museli hodně zazářit, aby měli šanci se tam dostat.“

“Nejsem velký hráč, že bych měl hned myslet na NHL“
A na závěr, jaká je tedy taková hokejová filozofie Leoše Čermáka? “Já jsem nikdy moc daleko nemyslel, dřív jsem třeba ani nepřemýšlel o extralize, to byl spíš sen táty. Hrál jsem hokej, protože mě to bavilo. Kladl jsem si nějaké postupné cíle, v Třebíči jsem se chtěl dostat do kádru áčka, to se mi podařilo. Když jsme tam hrál, tak jsem chtěl prostě hrát co nejlíp. Nedívám se do dálky, nemyslím si, že jsem nějaký velký hráč ani talent, že bych měl hned myslet na NHL nebo něco takového.“ Nějké létání v oblacích, to rozhodně sympatickému a navenek možná flegmatickému útočníkovu nehrozí. Hokejový osud ho už zavál do Ruska, což se nepodaří jen tak každému. Ve čtvrtek 16.října 2003 mu přichystal další změnu – teď se před Leošem otevírá další nová kapitola, s názvem HC Bílí Tygři Liberec. Na ledě je obrovským bojovníkem, nezbývá tedy než se s dalším trejdem "porvat".

A co říci nakonec? Nelze než popřát hodně štěstí a ať se daří…

Leoš Čermák

13.3. 1978
188 cm, 92 kg.

Sezona                      Z    G+A     B    TM
1997/98     Třebíč         15 -  0 
1998/99     Třebíč         49 - 17+7  - 24   116
1999/00     Třebíč (zč)    33 - 12+15 - 27    52
1999/00     Třebíč (pl.)    5 -  3+2  - 5      6
2000/01     Slavia (zč)    47 - 11+13 - 24    40
2000/01     Slavia (pl.)   11 -  2+1  - 3     49
2001/02     Slavia (zč)    32 -  5+6  - 11    63
2001/02     Vítkovice(zč)  14 -  7+4  - 11    39
2001/02     Vítkovice(pl.) 13 -  5+1  - 6     14
2002        ČR příprava     3 -  0             0
2002/03     Novosibirsk    47 - 12+8  - 20   101
2003/04     Slavia         12 -  1+3  - 4     14