Hokej je pro mě už srdeční záležitostí

Začala jsem provozovat liberecký internetový portál www.modry-medved.cz a nutně jsem potřebovala fotky. Nejprve jsem je přebírala, ale poté jsem si řekla, že zkušenosti s focením mám, tak si půjdu vyfotit nějaké svoje fotografie. Od té doby se ze mě stala velká hokejová fanynka a pokud mi čas dovolí, jdu na hokej nejenom pracovně, ale i za zážitkem.

Měla jste již před tímto zlomem zkušenosti s focením sportu?

Neměla. Fotit jsem začala před osmi lety, kdy jsem potřebovala fotografie pro svou tehdejší práci. Focení se od té doby stalo mým koníčkem a zcela jsem mu propadla. Je to ta nejtěžší závislost na světě (směje se). Nicméně sport mě jako téma nepřitahoval, až do hokejové zkušenosti s Bílými Tygry. Stále s hokejem „zápasím“, nedělá mi problém kompozice či nastavení fotoaparátu, ale focení sportu je samostatná disciplína fotografie – a náročná.

Osud Vás přivedl do liberecké areny, která je pro fotografy vyhlášená svými náročnějšími světelnými podmínkami.

To je pravda. Často je to focení stylem pokus –omyl, nicméně hokej za to stojí.

Co nejraději – kromě hokeje - fotíte?

Nejraději mám portréty a reklamní, produktovou fotografii. Focení sportu mě nijak nepřitahovalo.

Takže na fotbale jste nefotila?

Fotila, ale nechytil mě za srdce tak jako hokej. Byla jsem zvyklá z hokeje být stále ve střehu, takže na fotbale jsem byla stále v předstihu. Trvá to, než k Vám hráči doběhnou, než přeběhnou celé hřiště. Hokej je pro mě atraktivnější.

Jak se na Vás, ženu fotografku, dívali a dívají hráči?

Je vidět, že to není úplně běžné, aby žena fotila hokej. Nejprve mě nikdo nebral vážně - změnilo se to až ve chvíli, kdy viděli, že na hokej chodím pravidelně. Nejen zápasy, ale také letní příprava, nástup na led ve Svijanské aréně, zahájení přípravy na ledu v Tipsport areně. Trvalo to řadu měsíců, než mě Tygři začali brát vážně. Zlomilo se to asi na začátku letní přípravy, když viděli, že mě jedna sezóna nezdolala. Při nástupu na led se už se mnou bavili, bylo cítit, že mě už “adoptovali”. Ale překvapené až nevěřícné pohledy vidím stále, teď pro změnu na střídačce soupeřů. I když zrovna nedávno mě překvapil i výraz Jardy Kudrny, který vypadal, že nevěří svým očím - že mě tam opět vidí.

A co kolegové – fotografové? Už Vás také akceptovali?

Nejdřív jsme měli pouze profesionální vztah. Teď už si ale dokážeme vzájemně pomoci, když přijde nějaká těžká chvíle. Už se cítím jako součást týmu žlutých vest (pozn. autora – fotografové jsou při extralize označeni svítivou žlutou vestou).

Na které fotografie z hokeje jste nejvíce pyšná?

Mám při focení ráda emoce a příběh. A nejvíce se mi jich podařilo zachytit play-off na jaře. Moje nej fotka je vyjádřit to, co jsem chtěla, takže jsem spokojená. Třetí v řadě by byla asi fotka Václava Nedorosta a Andreje Podkonického, jak slaví postup do semifinále i se svými syny v náručí.

Ale emoční fotky vzniknou i mimo zápasy. Např. jedna fotka Andreje Podkonického z úvodního tréninku ve Svijanské aréně doslova vystihuje to, co tehdy říkal. Osobně ji nazývám „Po dovolenke bolo treba se porozprávať.“ Na těchto fotkách vidíte, že hokejisté nejsou jen toreadoři v areně, ale také lidi, kteří se umí radovat a žít.

Děkuji za rozhovor.