Ctirad
Ovčačík

Odchovanec Vítkovic se narodil 18. 10. 1984 v Ostravě. Otec hrál basketbal a myslel si, že syn půjde v jeho stopách. "Já jsem však tehdy v televizi sledoval hokej, líbil se mi a chtěl jsem to taky zkusit." V Ostravě byly tehdy jediným hokejovým týmem Vítkovice a tak Ctiradovy kroky vedly právě tam. "Začínal jsem na Leďňáčku, hokejové hale, která vstoupila do podvědomí neostravských fanoušků jako tréninková hala při MS v roce 2004." S hokejem začínal později, až mezi první a druhou třídou. "Kluci bruslili již od čtyř let a já tam byl mezi nimi takové nemehlo." Nakonec to zatím z tehdejších spoluhráčů dotáhl nejdál. Kromě hokeje se z počátku věnoval i jiným sportům, i když hokeji velmi blízkým. "Hrál jsem floorball a především hokejbal." Prioritou však zůstal pro Ctirada hokej. Postupně prošel v Ostravě všemi hokejovými kategoriemi. Zavzpomínal i na některé své bývalé trenéry. "Nejdříve to byl pan Kacíř a pan Krawczynski, v dorostu pak Kuřidým, v juniorech pak pan Trličík. Po mém přechodu do Liberce mi dal nejvíce pan Čermák, jemu vděčím za růst mé výkonnosti." Od prvních hokejových krůčků se usadil v obraně, kde zůstal až dodnes. "Nebylo to vždy tak jednoznačné, v dorostu i juniorech mě to ještě táhlo dopředu. Párkrát jsem v případě nouze nastoupil i v útoku a to dokonce i v první lize." Proto ani nepřekvapuje, že jeho hokejovým vzorem z počátku nebyl žádný z obránců, ale spíše se rekrutovaly z řad útočníků. "Útočníci stříleli góly a to mi imponovalo. V současnosti se mi líbí hra Tomáše Kaberleho. Využil jsem výluky v NHL a jezdil jsem se z Berouna koukat na Kladno."

Zajímavé byly okolnosti Ctiradova příchodu pod Ještěd v sezóně 2002/2003. "Měl jsem ve Vítkovicích určitý problém, chtěl jsem odejít. Kontaktoval mě pan Čermák, který mě viděl na „18“ a chtěl mě do týmu. Ač se ozvaly i jiné kluby, rozhodl jsem se pro Liberec." V první sezóně hrál převážně za juniory, stihl však i pět startů za „A“tým Bílých Tygrů. "Měl jsem dobrou sezónu v juniorech, Liberec byl zachráněn a o nic mu již nešlo. Na konci sezóny dal pan Jandač šanci mladým hráčům a já tak poprvé ochutnal extraligu." V následující sezóně hostoval Ctirad v Berouně, kde si zahrál v památném finále první ligy s Jihlavou. "To byl obrovský zážitek. Nikdo to v Berouně nečekal. Celá sezóna se v Berouně odehrála v euforii, pan Vejvoda složil perfektně tým. Vzal hráče kteří chtějí hrát hokej, kteří se o úspěch porvou. V baráži nám chyběl kousek štěstíčka, prostě to nevyšlo." Během sezóny vypomáhal ve třech zápasech i extraligovému Liberci. Talentovaný obránce se do týmu pro sezónu 2004/2005 přes hráče z NHL neprosadil. Vedení ho proto poslalo na hostování do prvoligového Berouna. Liberci se však lepila smůla na paty a tým kosilo zranění za zraněním. A tak ač to ani sám nečekal, ocitl se mladý obránce v lednu opět pod Ještědem, kdy měl zacelit díry v obraně při zranění některých opor. Zpočátku se mu až tolik nedařilo, přeci jen přechod z první ligy do extraligy je těžký. Podpora útoku nebyla špatná, ale obránce je na ledě hlavně od bránění. Solidně urostlý bek se však brzy rozehrál a ukázal všem, že hokej rozhodně hrát umí.

Extraligové starty však nebyly jedinými úspěchy mladého beka. Pravidelně se účastnil i srazů mládežnických reprezentací. "Pravidelně jsem jezdil na srazy „16“, „17“ a „18“, ale nikdy jsem nebyl pevně zakotven v základní sestavě. Často jsem se dostal do výběru až na poslední chvíli." V roce 2002 s reprezentací do 18 let vybojoval na Slovensku bronzovou medaili, podařil se mu i přestup do „dvacítek“. Trenér Hadamczik mu důvěřoval, nasazoval ho do první obrany. V roce 2004 skončila reprezentace MS dvacetiletých ve Finsku na nepopulárním čtvrtém místě a Ovčačík byl u toho. "To byl můj prozatímní největší úspěch. Byli jsme tam asi tři minuty od bronzu, závěr utkání jsme ovšem nezvládli."

Plány šikovného beka do budoucna jsou poměrně jasné. "Chtěl bych hrát extraligu. Rád bych, aby to bylo v Liberci. Vidím zde budoucnost. Je tu výborné zázemí, nová hala, prostě výborné podmínky. Záleží na tom, jak se mi bude dařit." Mezi Ovčačíkovy největší přednosti patří výborné bruslení. Skromný bek však zná dobře i své slabiny, na jejichž odstranění se snaží pracovat. "Potřeboval bych hlavně zlepšit střelbu a získat lepší přehled. Mezi první ligou a extraligou je velký rozdíl. Extraliga je mnohem rychlejší, na vše máte míň času. Hodně je také znát větší zkušenost hráčů."

Mezi koníčky 183cm vysokého beka patří přítelkyně, počítače a četba knih.

Jan Rachota - říjen 2005