Rok
Pajič

Slovinec Rok Pajič se narodil 26. září 1985 ve slovinské Jesenici. “Jesenice je malé město, má kolem 20 000 obyvatel. Žádný jiný sport kromě hokeje tam není, a tak město hokejem doslova žije.“ Není tak vůbec překvapivé, že s nejrychlejší kolektivní hrou začal i Rok. “V Jesenici hraje hokej každý malý kluk, já jsem nemohl být výjimkou. Na stadión mě přivedl otec, který sám hokej hrával a byl mým vzorem. Poprvé jsem byl na bruslích již ve třech letech, ale hokej jsem začal hrát až o rok později.“ Slovinsko není typická hokejová země, v zemi je pouhých šest stadionů. “Šest zimáků, sedm týmů. Je to díky tomu, že jeden klub má dva týmy, „A“ a „B“, ale oba hrají stejnou ligu. Více soutěží ani ve Slovinsku nemáme, na to je málo hráčů.“

Od prvních hokejových kroků se rychlonohý hokejista postavil do útoku. “Hned mě dali na centra. Můj otec hrál také v útoku, až v průběhu kariéry ho dali na beka. Nakonec odehrál v obraně téměř celou kariéru a mně odmala říkal, že na beka ne, že lepší je být v útoku.“ Zlomovým trenérem v dosavadní hokejové kariéře byl pro Roka liberecký Josef Čermák. “Když jsem přišel do Čech, hrál jsem v Písku. On si mě vytáhl do Liberce a dal mi šanci. Trénoval mě dvaapůl roku, za hodně věcí mu vděčím.“ Pod šéftrenérem liberecké mládeže Čermákem začal psát šikovný útočník libereckou kariéru, ale jak se vůbec dostal do Čech? “Hráli jsme s reprezentací „18“ B skupinu, mně se dařilo a vyhrál jsem korunu pro nejlepšího střelce. Shodou okolností přišla nabídka jít hrát do Čech, což jsem rád využil, podmínky pro hokej jsou tu mnohem lepší než u nás. Velký podíl na mém příchodu do Čech měl pan Červený, který dřív trénoval slovinskou Jesenici, a tak jsme se znali. Nyní tuším trénuje mládež v Českých Budějovicích.“ Česká etapa začala pro Pajiče v Písku. “Nedařilo se nám, byli jsme poslední. Pan Čermák mi nabízel, ať jdu do Liberce, původně až od další sezóny, ale nakonec jsme se dohodli už o Vánocích.“

Neměl Pajič problémy s aklimatizací? “Táta byl poslední rok mého působení ve Slovinsku už pryč, působil v Itálii v Miláně jako trenér. Zůstali jsme doma s mámou a sestrou sami. Když jsem odešel já, odešla za otcem do Milána i máma. Díky tomu to pro mě bylo jednodušší. Ale stejně to bylo takové divné. V šestnácti poprvé sám, nikdo ti neuvaří a nevypere…Všechno jsem si musel zařídit sám. Ze začátku jsem navíc nic nerozuměl, nezbývalo mi, než začít kecat s klukama v kabině. Trvalo mi asi čtrnáct dní, než jsem se rozkoukal. Navíc přišly do Písku záplavy, vše bylo špatné a já zvažoval návrat zpět do Slovinska. V té době jsme trénovali v jedenáct večer v Milevsku, stadion v Písku byl totiž zaplavený. Podmínky to byly hrozné, ale nějak jsem si časem zvykl. Navíc jsem byl od Vánoc v Liberci a tady to bylo super. Samozřejmě se mi dál stýskalo po rodičích, po kamarádech, ale je to o zvyku. Chci hrát hokej, tak jsem se musel přizpůsobit. Liberec je skvělé město. Jesenice má dvacet tisíc lidí, Písek taky tak, Liberec je se sto tisíci větší, ale alespoň mi tady nic nechybí. Líbí se mi tady osobně i hokejově, podmínky pro hokej jsou tady vynikající.Snad jen ta zima mi vadí.“

Přišel rok 2004/2005 a ten přinesl pro Pajiče obrovské překvapení. Rok, který do té doby nenastoupil k soutěžnímu utkání mezi muži, dostal pozvánku do „A“ týmu Slovinska. “Trenéři si chtěli vyzkoušet nové hráče a dali mi šanci. Hrál jsem pouze tři zápasy, ale bylo to skvělé. Byli jsme na turnaji v Itálii, v době, kdy byla reprezentační přestávka. Měl jsem zrovna nějakou formu, poměrně se mi i dařilo. Dokonce se mi podařilo dát branku.“ Nadaný forvard se nakonec premiéry mezi dospělými dočkal. “Nastoupil jsem k jednomu zápasu za Tygry, v sezóně jsem pak ještě odehrál čtyři zápasy ve druhé lize za Jablonec. Ale to bylo zejména z důvodu, že liberecké vedení chtělo, abychom se začali otrkávat mezi chlapy. Šli jsme si to zkusit, ale ve druhé lize se nehraje moc dobrý hokej. A to Jablonec hrál ještě nahoře.“ Vzpomeňme tak raději na premiéru v libereckém dresu. “Na to asi nikdy nezapomenu. Bylo hodně zraněných, v Liberci mi ráno řekli, že mám jít na oběd a pak jet do Pardubic s „A“. Tam jsem ještě seděl a do hry nezasáhl. Nikdo se ale do dalšího kola neuzdravil, takže k dalšímu zápasu jsem již nastoupil. Hráli jsme proti Jihlavě, vyhráli jsme 5:4. Hrál jsem ve čtvrté lajně s Pabiškou a Klimentou, občas jsme se na ledě potkal i s Jaroslavem Modrým nebo Jirkou Fischerem. Na to se prostě nedá zapomenout – první zápas a hned s hráči, kteří hrají NHL.“

Před sezónou 2005/2006 absolvoval Pajič s „A“ týmem Tygrů celou letní přípravu, při posledním zužování po turné ve Švýcarsku se stěhoval na střídavý start do Berouna. “Je to moje první úplná sezóna mezi muži. Bál jsem se, že přechod z juniorů bude horší. V tom mi pomohlo to turné s Tygry ve Švýcarsku, kde jsme odehráli spoustu těžkých zápasů. Po příchodu do Berouna už jsem byl zvyklý na tu rychlost a tvrdost, ve které se utkání první ligy hrají. Bohužel se nám s Berounem nedaří. Mně osobně se ze začátku příliš nedařilo, postupně se to začalo zlepšovat a začal jsem dávat i góly.“

Pajič patřil vždy mezi talenty slovinského hokeje.“Od deseti let jsem vždy dával hodně branek, měl hodně puk. Trenéři mi věřili, trávil jsem hodně minut na ledě. To pokračovalo i tady v Liberci, hodně mi věřili a dávali mě na led. Možná to ve mně někde zůstalo. Nevím, jestli je to výhoda nebo nevýhoda, ale hodně si s pukem věřím, nebojím se udělat riskantní kličku. Někdy o něj přijdu, někdy to vyjde.“

Na otázku na budoucnost Pajič odpovídá. “Vždy se dá něco vylepšit, chci si jít za svým cílem, kterým je extraliga. Jsem malý, potřeboval bych zesílit. Hlavně musím naplno trénovat a hrát, jinak se přede mnou dveře s extraligou zavřou.“

Za svůj doposud nejdůležitější okamžik kariéry mladý útočník považuje premiérový start v extralize. “Bylo to pro mě víc než reprezentace, tam to byl tenkrát jen přátelský zápas. Kdyby to byl gól na mistrovství světa, bude pořadí jiné. Ve dvacítkách jsme skončili vždy druzí, byli jsme zklamaní.“

A co plány do budoucna? “Chtěl bych se prosadit v Liberci do základní sestavy, hrát tady extraligu. V Čechách se mi líbí, liga je tady dobrá. Zvyknul jsem si na lidi, na jazyk…Líbí se mi způsob, kterým se v Čechách hraje, není to jen nahazování puků, vyznáváte technický hokej.“ O Pajičově premiéře v národním dresu již byla řeč. Ke dosavadním třem zápasům přidal na podzim roku 2005 další na předolympijském turnaji v Turíně. “Slovinsko na olympiádu nejede, ale Italové ano. Chtěli si vyzkoušet, jak to bude probíhat. Stadióny sice ještě nejsou hotové, ale i tak už na našem zápase s Italy bylo 7 000 lidí. My tam měli mladou reprezentaci, věkový průměr byl 22 let. Dva zápasy jsme prohráli, jeden vyhráli. Já už jsem nebyl tak nervózní jako při prvních startech, bylo to celkově lepší.“ Pevnou pozici v reprezentaci však ještě nemá. “Je tam hodně starších hráčů, někteří například hráli i tady v extralize. Další působí v Německu, Švédsku a Americe. Pár jich působí doma, ale o těch se moc neví. Budu muset do budoucna hodně bojovat, abych se do repre dostal.“ Slovince trénoval český trenér Výborný, jaké má na něho liberecký útočník vzpomínky? “Je to hodně dobrý trenér. My dva se známe již déle, on trénoval v minulosti v Jesenici. Dokáže tým skvěle připravit.“

Draft se mladému útočníkovi vyhnul, ale zklamaný z toho není. “Nevadí mi to, nejsem z toho zklamaný. Po prvním roce v Čechách jsem si sice myslel, že půjdu hrát do Kanady juniorskou soutěž, ale potom se mi v Liberci zalíbilo. Hodně mi pomohl i trenér Čermák, tak jsem nakonec zůstal tady. V tu dobu jsem navíc neměl ani agenta, a tak to, že jsem nebyl draftován beru jako realitu a nic si z toho nedělám. Hlavně, abych mohl hrát tady v extralize.“

Mezi hokejisty se kromě golfu v poslední době šíří i další koníček… “Rád spím, to je mé hobby. Chodím taky rád na procházky s přítelkyní, vezmeme vždycky psa…Jinak mám rád fotbal jako sport. Jsem spíše líný, rád ležím a koukám na televizi.“ Svojí přezdívku „Pajo“ mladý útočník nemusí příliš objasňovat. “Tátovi říkali Pajo, mě odmala taky. Přišel jsem sem do Liberce a tady mi začali říkat „Roky“. Nevadí mi to, ale stále slyším spíše na Pajo.“

Jan Rachota - prosinec 2005