Igor
Rataj

Igor Rataj se narodil 3. listopadu 1973 ve slovenském Popradě. Ve městě pod vrcholky Tater začínal také svoji hokejovou kariéru. “Když jsem byl ve třetí třídě základní školy, přišli k nám do třídy dělat nábor. Přihlásil jsem a tak jsem vlastně z hokejem začal. Tehdy mi mohlo být kolem deseti let.“ I Igor si prošel ze začátku rozhodováním, zda se věnovat pouze hokeji. “Měsíc před tím, něž jsem začal hrát hokej, jsem začal chodit na judo. Když jsem začal s hokejem, musel jsem se rozhodnout a vyhrál led.“ K tomu, aby se stal z malého hokejisty dobrý hráč, je potřeba mnoho vůle, dřiny a odříkání. Další nutnou složkou jsou ale i trenéři. “Hodně mě ovlivnil již v mládežnických kategoriích Jula Pažitný. To byl hodně dobrý trenér, později se stal v Popradě dokonce manažerem. Dost mě naučil i pan Hossa, ten mě vedl od čtvrté třídy. Ale celkově myslím, že mi dal každý trenér něco - od hokejové přípravky, kde nás učili bruslit až po současnost."

Urostlá figura je pro Rataje charakteristická, nelákalo tedy trenéry zařadit ho mezi obránce? “Vždy jsem hrál v útoku a kouče nikdy nenapadlo postavit mě do obrany.“ Slovensko vychovalo mnoho talentovaných hokejistů, byl některý z nich v dětských letech pro Igora vzorem? “Když jsem byl malý, mým vzorem byl určitě Petr Bondra.“

Jak již bylo řečeno, s hokejem začínal Igor v Popradě. S "kamzíky" skončil ve slovenské soutěži dvakrát třetí, jednu ze sezón nastupoval po boku Petera Puchera - pozdějšího spoluhráče ze Znojma. “Poprad - to jsou moje začátky. Zde jsem se prošel postupně žákovské i juniorské kategorie a poté se tam dostal i do „A“. Mám na něj jen dobré vzpomínky. Odstartoval jsem tam kariéru a díky výkonům se dostal do Slovanu Bratislava.“ A právě známý a tradiční klub byl další štací urostlého centra. Nejspíše ho zaujalo 26 branek v poslední popradské sezóně. “I ve Slovanu jsem byl spokojený, byl to zase úplně jiný zážitek a jiná hra. Slovan má jiné priority než Poprad, protože je hodně na očích. Na hráče je tam vyvíjen daleko větší tlak.“ V dresu "belasých" se rychlý střední útočník podílel na zisku tří slovenských titulů, v roce 2000, 2002 a 2003. Zahrál si v kontinentálním poháru, v sezóně 2002-03 byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem celké skupiny. Před příchodem do Čech okusil slovenský player také slavnou ruskou ligu. “To bylo po dohodě, na tříměsíční hostování v Chabarovsku. Vyzkoušel jsem si ji a vím co od ní můžu očekávat, jakým způsobem se tam hraje. Byla to pro mě určitě dobrá zkušenost.“ Poté se již přesunul Igor i s rodinou do Čech a zároveň i do české extraligy. “Po dvou letech ve Slovanu jsem chtěl změnu a také zkusit si českou ligu. Ta je bližší způsobem hokeje, který se v ní hraje, té slovenské. Jsou tady ale více vyrovnanější týmy a má určitě vyšší kvalitu.V Čechách jsem spokojený a jsem rád, že tu můžu hrát.“

První českou štací bylo pro Igora Znojmo. To dlouhodobě spoléhalo na slovenské duo Uram – Pucher a rodák z Popradu měl být třetím Slovákem, který zanechá ve městě okurek nesmazatelnou stopu. Plány však někdy nevyjdou na sto procent a tak se Igor během roku stěhoval na měsíční hostování do Liberce. “Ve Znojmě jsem měl menší problémy, když se vedení nelíbilo jak hraji. Podle mě však mělo tenkrát krizi celé mužstvo. Koho však mohlo poslat vedení pryč, než cizince? Dostal jsem šanci hrát měsíc v Liberci a myslím, že jsem se tu chytil. Snad jsem pomohl i tehdejšímu mužstvu. Škoda jen, že to nedotáhli dále, měli to tenkrát dobře rozehrané.“ Liberecké vedení bylo s výkony dlouhovlasého hokejisty spokojeno a snažilo se se Znojmem vyjednávat o Ratajově okamžitém přestupu. Oba generální manažeři však nenašli společnou řeč a tak se Igor vrátil zpět do Znojma. “Po návratu jsem už hrál pravidelně, určitě to bylo i lepší, než před odchodem.“ Liberec však příchod šikovného centra nevzdal a před následující sezónou s ním podepsal smlouvu. “V Liberci o mě měli dlouhodobější zájem a tak jsem tam nakonec přešel.“

Každý hokejista má své přednosti a slabiny. Většina se ráda svěří se slabinou, ale jen nerada hodnotí své přednosti. “Slabiny? Kéž bych tak měl rychlejší nohy… Kdybych měl nohy jako Klímoš (spoluhráč Tomáš Klimenta - pozn. redakce), tak jsem už možná někde jinde. Určitě by bylo lepší být trochu rychlejší,“ směje se při odpovědi Igor. A co přednosti? “Ty mi ještě nikdo nepověděl…“ Zkusím tedy Igorovi napovědět – pan Paleček tě kdysi ohodnotil takto - ,Perfektní hra v oslabení, je výborný na buly a v osobních soubojích. Dokáže se prosadit v bojích před brankou.´ “Je pravda, že by tyto věci možná mohly být mé přednosti. Já bych přidal, že se snažím hrát vždy na sto procent.“

Igor samozřejmě není žádný začátečník, má toho již hodně za sebou. Co však považuje za svůj největší hokejový úspěch? “Ten nastal poté, co jsem přišel do Slovanu a hned jsme vyhráli titul mistra Slovenska. Ten by totiž mojí prioritou, pro ten jsem do Bratislavy šel. Nakonec jsme ho vyhráli hned třikrát. Za další úspěch považuji svou účast na mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 1998. To byl hodně velký zážitek. Škoda jen, že se to pak nějak nepodařilo.“ A přání do budoucna? “Chtěl bych hrát ještě co nejdéle hokej na této úrovni, držet si svou současnou výkonnost, tedy pokud mi to zdraví umožní. Ve svých dvaatřiceti letech už moc nehledám nějaké priority, ale rád bych jen hrál na vysoké úrovni. Chtěl bych něčeho také dosáhnout s Libercem. Pokud by se podařil titul, tak by to bylo úplně super.“

Igor si také vyzkoušel dres reprezentace. V těch mládežnických sice jeho jméno chybělo…“Tehdy tam byla obrovská konkurence, já jsem byl vždycky navíc mladší a reprezentovali ti starší. Možná kdybych byl ročník 1974, tak by se něco našlo.“…ale za „A“ tým Slovenska již nastoupil. “Trenér Šupler, který je také z Popradu, si mě vytáhl do reprezentace, když jsem hrál právě za Poprad. Svůj první zápas v reprezentaci jsem odehrál na nějakém turnaji v Itálii a hned se mi povedlo dvakrát skórovat. Snažil jsem se hrát nejlépe jak jsem uměl a tak jsem se dostával na nějaké ty turnaje i nadále. Poté mě pan Štermák vybral na mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 1998. Na to jsem hrál asi ještě na dvou turnajích – v Piešťanech a na Německém poháru.“

Igora poznají diváci na ledě jednoduše - již na dálku září jeho sněhobílé rukavice. “Nikdy jsem neměl bílé rukavice, až když jsem přišel do Znojma. Tam jsme měli bílé či černé dresy. S těmito bílými rukavicemi tam hrál Marek Uram, tak jsem je vyzkoušel také a už jsem u nich zůstal. V Liberci máme modré nebo bílé dresy, takže s nimi také nijak nevyčnívám.“

Mezi Igorovy koníčky patří sport. “Zejména je to tenis, ale rád si i poslechnu dobrou hudbu. Zajímám se taky hodně o auta, kupuji si různé časopisy. Mým největším koníčkem je ale moje rodinka.“ A jak volají na Igora v kabině? “Dřív na mě volali Heky, jakože hektolitr. To bylo v době, kdy ještě byli bakaláři. Tam byl takový silnější herec – Vojtek, hrál tam nějakého vojáka. Museli tam něco podlézat a on nepodlezl, protože byl hodně silný. Spoluhráči přišli s tím, že to jsem já. Přitom mě nepřišlo, že bych byl nějaký silný. Ale už mi to zůstalo. Také jsem pil hodně vody po tréninku, tak možná i kvůli tomu. V Liberci tak na mě volají již jen ti, kteří se mnou v Popradě hráli. Ostatní mi většinou říkají Igorko nebo Ratko.“

Jan Rachota, březen 2006